Ale trepanga pořád syčela a pomlaskávala. Tehdy jsem pochopila, že si se mnou povídá. Já ti nerozumím, povídám jí a chtěla jsem se usmát, jenomže jsem se rozhodla, že to neudělám, raději ne, třeba by pro ni můj úsměv mohl znamenat něco jako vyceněné zuby. Ale trepanga pořád syčela. Tak jí povídám: ‚Je to marné, žádný slovník u sebe nemám. Ale jestli nejsi jedovatá, určitě si spolu budeme rozumět.‘ Odmlčela se. Poslouchala. Na chodbě se objevil velký hlupáček s dlouhýma rukama. Uklízeč. Věděla jsem sice, že tihle nemohou nikoho trestat proudem, přesto jsem spěchala dál, nechtěla jsem, aby mě viděl před klecí. Když jsem však šla zpátky, znovu jsem se chvíli zdržela a mluvila jsem s ní. Tak přece jen si mám komu postěžovat. Pak mě napadlo, že bychom se spolu spíš mohli domluvit písemně. Napsala jsem na kousek papíru, že se jmenuji Naděžda, přinesla jsem jí to, ukázala a přitom jsem řekla nahlas, co tam bylo napsané. Mám strach, že mi nerozuměla. Druhý den došlo ke srážce hlupáčků s trepangami. Zřejmě se jí podařilo zámek otevřít a chytili ji na chodbě. Narazila na uklízeče, ti jí dali pěkně zabrat. Než se dovolali dalších hlupáčků, trepanga se stavěla na odpor. Byla jsem v chodbě, zaslechla jsem hluk, rozběhla jsem se tam, ale přišla jsem pozdě. Zavřeli ji do samostatné cely a udělali tam jiný zámek. Vidím, že další trepangy jsou rozrušené, že jsou v kleci neklidné. Pokusila jsem se dostat do cely k trepanze, kterou oddělili od ostatních. Jenomže hlupáčkové mě tam nechtěli pustit. Proudem na mě nestřílejí, ale nechtějí mě pustit.

Rozhodla jsem se ukázat jim, že mám pořádně tvrdou hlavu. Postavila jsem se u dveří a stojím. Počkala jsem, až otevřou dveře, a stačila jsem se podívat dovnitř. Zraněná trepanga ležela na podlaze. Odešla jsem tedy do laboratoře, tam jsem vzala svou brašnu s léky, vždyť jsem tu nefungovala jako zdravotník prvně, a šla rovnou do cely. Když mě chtěl hlupáček zadržet, ukázala jsem mu, co mám v brašně.