Na druhé straně každý souhlasil s tím, že škola pro vrahy nabízí nejlepší všeobecné vzdělání na světě. Kvalifikovaný vrah se bude cítit v jakékoliv společnosti jako doma a naučí se hrát alespoň na jeden hudební nástroj. Každý, kdo byl inhumován absolventem cechovní školy, mohl odpočívat v pokoji a spokojen, že byl anulován někým, kdo má vkus a dokáže být diskrétní.

A v neposlední řadě, co ho tady doma čekalo? Království tři kilometry široké a dvě stě třicet kilometrů dlouhé, které bylo během záplav prakticky celé pod vodou a ze všech stran ohrožováno silnějšími sousedy, kteří tolerovali jeho existenci jen proto, že kdyby nebylo tam, kde je, vedli by neustálou válku.

Oh, Mžilibaba

Jeho předkové si na pyramidy potrpěli. Faraón ne. Pyramidy zničily zem, vysály ji hůř než ta řeka. Jediná kletba, kterou si dnes mohl dovolit uvalit na nějakou hrobku, zněla: „Kéž bys tak chtěla jít do hajzlu.“

Pravda, bylo tady několik pyramid, ke kterým cítil určité sympatie, ale to byly ty malé, dole v zahradě, které se stavěly pokaždé, když zemřela nějaká kočka.

Slíbil to chlapcově matce.

Artěla mu moc chyběla. Tenkrát, když začal mluvit o tom, že si vezme ženu, která není z království, došlo ke strašlivé hádce. Některé její zvláštní zvyky občas zaskočily a fascinovaly dokonce i jeho. Možná to byla právě ona, kdo v něm vyvolal tu podivnou nechuť k pyramidám — v Mžilibabě to bylo stejné jako cítit nechuť k dýchání. Slíbil jí, že Těpic půjde do školy mimo království. Na tom velmi lpěla. „Tady se lidé nikdy nenaučí nic nového,“ říkala. „Jenom si pamatují, co bylo.“

Kdyby si jen pamatovala, že nemá plavat v řece tak daleko…