Kněz Dios otevřel oči do chladného rána říčního údolí. V posledních dnech nespal. Nevzpomínal si, kdy naposled usnul. Spánek se příliš blížil té druhé věci a kromě toho, jak se zdálo, on ho ani nepotřeboval.

Stačilo si jen lehnout — tedy alespoň lehnout si tady. Všechny jedy, které v těle vznikají z únavy, se odplavily stejně jako všechno ostatní. Na chvíli.

Naštěstí na dobu dostatečně dlouhou.

Spustil na zem nohy z kamenné desky v malé místnůstce. Na základě téměř zanedbatelného impulsu přicházejícího z mozku uchopila jeho pravá ruka hůl ozdobenou zpodobněním několika hadů — odznak jeho úřadu. Na okamžik se zastavil, aby udělal další znamení na stěně, přitáhl si úžeji své roucho a svižným krokem se pustil dolů nakloněnou chodbou a pak ven do sluneční záře. V hlavě se mu už řadila slova vzývání nového slunce. Noc byla zapomenuta, nastával den. Musel udělit mnoho rad a poučení a Dios existoval jen proto, aby sloužil.

Dios neměl nejpodivnější ložnici na světě. Byla to jen ta nejpodivnější ložnice, ze které kdy její majitel po ránu vyšel.

A pak se po nebi rozběhlo slunce.

Mnoho lidí uvažuje o tom proč. Někteří lidé si například myslí, že slunce po nebeské báni kutálí obrovský chrobák hovnivál. To vysvětlení ovšem postrádá určitou technickou fundovanost a má navíc jednu velkou nevýhodu, totiž tu, že jak by se mohlo ukázat, za určitých okolností je pravděpodobně správné.

Slunce tedy doputovalo k západu, aniž se mu přihodilo něco nepříjemného

Bylo to velké zrcadlo, ve kterém se jeho majitel viděl od hlavy k patě. Všichni členové i absolventi školy cechu úkladných vrahů doma mají takové zrcadlo, protože by to byla strašlivá urážka pro vaši oběť, kdybyste při jejím zabíjení nebyli patřičně oblečeni. Těpic se znovu přeletěl kritickým pohledem. To oblečení ho stálo zbytek peněz do posledního měďáku a velmi okázale dávalo najevo, že je z těžkého hedvábí. Při každém pohybu tiše šeptalo. Bylo skvělé.