Jeden řekl: Tady nemohu mít žádné námitky.

Jeden řekl: Takže jsme dohodnuti?

Jeden, který jak se zdálo na něco myslel, řekl: Moment. Nepoužil jste před chvilkou osobní zájmeno „můj“? Nevyvíjíte si náhodou osobnost, že ne?

Jeden řekl provinile: Kdo, my?

Jeden řekl: Kde je osobnost, tam vznikají nešvary.

Jeden řekl: Ano, ano, to je ryzí pravda.

Jeden řekl: Dobrá, příště si dávejte pozor.

Jeden řekl: Takže jsme dohodnuti?

Podívali se do Azraelovy tváře, která se črtala na obloze. Přesněji řečeno byla sama oblohou.

Azrael pomalu přikývl.

Jeden řekl: Výborně. Kde je to místo?

Jeden řekl: Jmenuje se to Zeměplocha. Pohybuje se vesmírem na hřbetě obrovské želvy.

Jeden řekl: Oh, zase jedno z těch míst! Já je nenávidím!

Jeden řekl: Už jste to udělal zas, řekl jste „já“.

Jeden řekl: Ne! Ne! To jsem tedy neřekl! Nikdy jsem neřekl „já“!…oh, do háje zelenýho…

Najednou postava vybuchla v plamenech a odhořela jako odhoří zápalné páry nebo plyn, rychle, bez vedlejších účinků. Téměř vzápětí se objevila znovu a byla úplně stejná jako ta, co zmizela.

Jeden řekl: Ať je to pro vás poučení. Vypěstovat si osobnost — to znamená konec. A teď… pojďme.

Azrael pozoroval, jak rychle kloužou pryč.

Je těžké změřit myšlenky stvoření tak velkého, že kdyby existovalo v reálném vesmíru, daly by se jeho rozměry udávat jen s pomocí rychlosti světla. Teď otočil své gigantické tělo a očima, ve kterých by se mohly ztratit celé hvězdy, se snažil mezi myriádami světů zahlédnout ten plochý.

Ten na zádech želvy. Svět a zrcadlo světů — Zeměplocha.

Znělo to zajímavě. A Azrael, uvězněný biliony let, se ve svém vězení tak nudil!

Teď se ocitáme v místnosti, kde se budoucnost přelévá do minulosti zrníčky „teď“.