„Tohle se prostě stává, děvčata,“ prohlásila jedna z nich opatrně. „Té už je líp. Dostala se na mnohem lepší místo, to si buďte jisté.

Jedna z mladých borovic, které bylo teprve pět tisíc sto jedenáct let, se zeptala: „A na jaké lepší místo?“

„Nejsme si tak docela jisté,“ odpověděla další ze skupiny. Nejistě se otřásla pod náporem týden trvající bouře. „Ale myslíme si, že to má něco společného s… pilinami.“

A protože stromy nebyly schopné vnímat nic, co trvalo méně než jeden den, zvuk seker a pil v životě nezaslechly.

Rumpál Žička, nejstarší mág v celém sboru Neviditelné univerzity —

— v tom domově magie, sídle kouzelných společností a místě opulentních večeří —

— věděl, že musí umřít.

Svým křehkým a roztřeseným způsobem to věděl.

Jenže na druhé straně, říkal si v duchu, když na proslulém kolečkovém křesle z umně zdobené litiny chřestil po hrbolatém dláždění ke své pracovně, umístěné v přízemí, všeobecně vzato, každý věděl, že musí jednou umřít, dokonce i obyčejní lidé. Nikdo netušil, kde se člověk pohybuje, než se narodí, ale když už jste se jednou narodili, stačilo vám pár let, abyste pochopili, že jste na tu cestu dostali zpáteční jízdenku, a navíc ještě procvaknutou.

Ale mágové to opravdu věděli. Samozřejmě ne v případech, že se jednalo o násilnou smrt nebo smrt nešťastnou náhodou, ale když šlo o ten základní jednoduchý případ, kdy se váš život prostě sám od sebe sesype, pak… prostě a jednoduše jste to věděli. Všeobecně to tušení přicházelo natolik včas, že jste stihli vrátit knihy do knihovny, dát si vyčistit svůj nejlepší tmavý oblek a vypůjčit si od přátel co největší sumu peněz.

Rumpálovi bylo sto třicet. Zdálo se mu, že většinu života prožil jako stařec. Měl dojem, že je to od života pěkně sprosté.

A nikoho to nezajímalo. Zmínil se o tom minulý týden v mágorlíku, a nikdo nezareagoval ani slovem. A dnes při obědě na něj sotva promluvili. I jeho takzvaní přátelé se mu vyhýbali, a to se ani nepokoušel vypůjčit si od nich peníze.