„O čem? Že umřu?“

NE, ZŘEJMĚ NE. TO BYCH TOHO CHTĚL ASI OPRAVDU PŘÍLIŠ MNOHO, prohlásil Smrť kysele. ZASE TO VŠECHNO HODILI NA MĚ.

„Kdo, že to?“ zajímal se nic nechápající Verence.

PŘEDURČENÍ. OSUD. A VŠICHNI TI OSTATNÍ. Smrť položil králi ruku na rameno. VÍŠ, OBÁVÁM SE, ŽE SE Z TEBE MÁ STÁT DUCH.

„Cože?“ Král se podíval na své nové… tělo, které mu připadalo dostatečně hmotné. Pak jím někdo prošel.

NENECH SE TÍM ZNERVÓZNIT.

Verence pozoroval vlastní tuhnoucí mrtvolu, kterou několik sloužících odnášelo ze sálu.

„Pokusím se.“

CHLAPÍK.

„Nemyslím si ale, že bych měl nějaký zvláštní zájem o celou tu šaškárnu s bílými prostěradly a chřestícími řetězy,“ pokračoval král. „Budu při tom muset chodit sem a tam a sténat a kvílet?“

Smrť pokrčil rameny. CHTĚL BYS?

„Nechtěl.“

TAK BYCH SI S TÍM NA TVÉM MÍSTĚ NELÁMAL HLAVU. Smrť vytáhl z bezedných záhybů svého pláště přesýpací hodiny a zblízka se na ně zahleděl.

TEĎ UŽ ALE VÁŽNĚ MUSÍM JÍT, prohlásil. Obrátil sena podpatku, přehodil si kosu přes rameno a vyšel zdí ze sálu.

„Hej, povídám! Počkej, ty tam!“ vykřikl Verence a rozběhl se za ním.

Smrť se ani neohlédl. Verence ho následoval zdí; bylo to jako projít mlhou.

„A to je všechno?“ naléhal. „Zajímalo by mě, jak dlouho budu tím duchem? A proč jsem se jím stal? Nemůžeš jen tak odejít a nechat mě tady!“ Zůstal stát a velitelsky pozvedl napůl průsvitný prst. „Stůj, já ti to přikazuju!“

Smrť zachmuřeně zavrtěl hlavou a prošel další stěnou. Král pospíchal za ním a snažil se poklusávat tak důstojně, jak mu to spěch dovoloval. Zastihl Smrtě, který právě upravoval postroj velkému bílému koni stojícímu na hradbách. Kůň měl u čenichu připnutý pytel se senem.

„Nemůžeš jen tak odejít a nechat mě tady!“ opakoval král tváří v tvář skutečnosti.