„Ano, jistě,“ odpovídal Vanderhoose. „Ale vy zase byste měl připustit, Gennadiji, že celý tenhle váš vzorový návod má význam jen pro planety biologicky aktivní. V naší konkrétní situaci…“

„V takovém případě bude lepší, když neodvysíláme vůbec nic. V takovém případě se radši posadíme zpátky do glyderu, zaletíme si tam ještě jednou a neprodleně sestavíme podrobný protokol…“

Vanderhoose nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Ne, Gennadiji, jsem kategoricky proti. Komise tohoto druhu musí být minimálně trojčlená. Taky už se setmělo a my nebudeme mít možnost vykonat detailní prohlídku v předepsané vzdálenosti od vraku… A vůbec, takové věci se mají dělat s čerstvou hlavou, a ne po namáhavém pracovním dni. Co o tom soudíte, Gennadiji?“

Komov stiskl tenké rty. Lehce poklepal pěstí po stole.

„Řeknu vám, že tohle se nám právě teď ani trochu nehodí do krámu,“ pronesl dopáleně.

„Takové lapálie se nehodí nikdy,“ uklidňoval ho Vanderhoose. „Nevadí, zítra tam vyrazíme ve třech…“

„Že bychom tedy dneska nehlásili prostě nic?“ zauvažoval nahlas Komov.

„No vidíte — a na to já nemám právo,“ oznámil mu s politováním kapitán. „K čemu by nám to taky bylo, neoznamovat nic?“

Komov vstal, založil ruce za záda a zpražil Vanderhooseho takovým pohledem, jako by to byl jen bídný červ.

„Je vůbec možné, že byste to nechápal, Jakove?“ pronesl tentokrát už s neskrývaným podrážděním. „Loď starého, dávno vyběhlého typu, nikdo neví, kde se tu vzala, palubní deník je smazaný… Když odešleme hlášení v takovéto podobě,“ popadl ze stolu papír a zamával jím Vanderhoosemu před nosem, „Sidorov si řekne, že nechceme nebo nejsme s to provést expertizu samostatně. A ještě ke všemu je to pro něj práce navíc — ustavovat komisi, shánět lidi, odkopávat zvědavé povaleče… Sami se tak vmanipulujeme do komického, vyloženě hloupého postavení. Pomyslete sám, Jakove, v co se asi změní naše práce, když nám sem přivandruje banda zvědavých povalečů!“