Letci zabralo skutečně jen slíbených několik minut, než získal potřebné informace, a sotva se mraky nad zálivem rozjasnily od paprsků vycházejícího slunce, opět se z miniaturního reproduktoru ozval jeho hlas.

„Bohužel jsem měl pravdu, Barle. Žádná přestávka není na dohled. Téměř celá severní polokoule — což vám asi nic neříká — se nachází ve varu díky výparům z tající polární čepičky. Řekl bych, že bouře zpravidla trvají celou zimu. Ve vyšších jižních šířkách přicházejí jednotlivě z toho důvodu, že dál od rovníku se bouřková fronta působením Coriolisovy úchylky rozpadne na drobnější ohniska.“

„Působením čeho?“

„Téže síly, díky níž se dráha každého tělesa, kterým hodíte, znatelně vychýlí doleva — nebo alespoň něco takového na této planetě musí nastat, i když jsem to u vás zatím ve skutečnosti nepozoroval.“

„Co znamená „hodit“?“

„Hernajs, copak jsme ten výraz ještě nepoužili? Tak jsem vás musel vidět — pokud se zase nepletu! — jak skáčete, když jste přišel na návštěvu k mému úkrytu. Vzpomínáte si na to slovo?“

„Nevzpomínám“

„No, „hodit“ znamená, že vezmete nějaký předmět — zvednete ho — a silou ho od sebe odmrštíte tak, aby překonal určitou vzdálenost, než dopadne na zem!“

„V krajích, kde se řídíme rozumem, nic takového neděláme. Tady je možné provádět spoustu věcí, které jsou tam u nás buď nemožné, anebo velice nebezpečné. Kdybych chtěl doma něco „hodit“, snadno by to mohlo na někoho padnout — nejspíš na mne.“

„Když tak o tom uvažuji, mohlo by to mít zlé následky. Už tři G tady na rovníku nejsou nic příjemného; u pólů jich máte téměř sedm set. Pokud si ale vyberete předmět dostatečně malý na to, aby ho vaše svaly dokázaly vymrštit, proč byste ho nemohl opět chytit či alespoň vydržet jeho náraz?“