Arthur C. Clarke
Zpěv vzdálené Země
román
Nikde po celém vesmíru, na tisících planet, nenajdou se lidé, aby se s námi podělili o naši osamělost. Zůstane možná inteligence, možná přetrvá moc, plující oblak naší zkázy budou možná prázdně sledovat odkudsi z hlubin vesmíru ohromná zařízení, jejichž tvůrci po nás toužili stejně, jako toužíme po nich my. Jenže odpověď na svou otázku dostali jsme už v samé podstatě života a v principech evoluce. Ze všech lidí, ať už kamkoli dospěli, nikdo tu nezůstane věčně…
Napsal jsem hříšnou a zlou knížku, a cítím se neposkvrněný jako jehně.
AUTOROVA POZNÁMKA
Základem tohoto románu je myšlenka obsažená již v mé stejnojmenné povídce, uveřejněné téměř před třiceti lety (nyní ve sbírce The Other Side of the Sky). Ovšem tato verze je přímo — a negativně — inspirována skutečností, že se před nedávnem vyrojilo v televizi i na filmovém plátně nesčetné množství nejrůznějších space-oper. (Zároveň vznáším dotaz: co je opakem inspirace — expirace?)
Prosím, aby mezi námi nedošlo k nedorozumění: z plna srdce obdivuji Star Trek a Lucasova-Spielbergova epická díla, abych zmínil jen nejvěhlasnější příklady tohoto žánru. Jenže tato díla patří do oblasti fantasy, není to science fiction v přesném smyslu slova. Nyní se zdá téměř jisté, že ve skutečném vesmíru možná nikdy nepřekročíme rychlost světla. Let dokonce i do těch nejbližších hvězdných soustav pokaždé potrvá celá desetiletí anebo staletí. Rozkaz „Šestou nadsvětelnou vpřed!“ nás možná přenese z jedné epizody do té následující příští týden, avšak Veliký Režisér na obloze svůj program tímhle způsobem nenaplánoval.