„A není snad lidské tělo z neorganických látek, není z molekul a atomů?“ namítl Hyde. „V tom by nebyla vůbec žádná potíž. První, skutečná potíž byla ta, uvést na společného jmenovatele pohyby molekul různých rychlostí, jinak by se lidské tělo prostě roztrhalo. Musel jsem spojit dva obory, fyziku a elektrofyziologii. Abych zvýšil elektrický potenciál, vpravil jsem do organismu umělé radioprvky, které mu dodaly zářivou energii. Výsledkem byl tenhle řetěz. Od impulzů mozku, od myšlenky k nervové soustavě, od nervové soustavy k elektrofyzikálním jevům, a od nich k molekulárním.“

„A vám se to podařilo?“

„Posuďte sám. Satiši, housenku!“

Druhý Hydův pomocník přinesl květinu v květináči. Na lupeni lezla housenka a pomocník klepl do stonku. Housenka spadla a na poloviční cestě k podlaze náhle zůstala viset ve vzduchu.

Fox několikrát vodorovně mávl rukou nad housenkou, myslel si, že housenka zůstala viset na pavučině, ale pavučina nikde. Satiš opatrně vzal housenku, položil ji na list a odnesl. Hned nato, už bez povelu, přinesl dosud neopeřené kuře a pustil je na podlahu.

Prudce zatleskal. V tom okamžiku bezkřídlé kuře vzlétlo, zapištělo, zakroužilo v místnosti a vyletělo oknem do parku. Fox přiskočil k oknu a viděl ještě, jak se kuře sneslo do trávy.

„Zůstaňte u okna, Foxi,“ řekl Hyde.

Satiš vynesl ven do parku kočku, posadil ji na strom a zavolal:

“Kude! Kude! Sem! Honem! Podívej, kočka! Kočka!“

Ozval se štěkot a ke stromu přiběhl malinkatý psík Kude.

Sotva pes uviděl kočku, zaštěkal, vyskočil, a co se nestalo. S žalostným vytím letěl vzhůru. A výš a výš.

“Kude! Kude!“ zavolal Satiš.