Katastrofa ve střední Sibiři přes svůj rozsah nevzbudila pozornost vědeckého světa. Nějaký čas kolovaly v Jenisejské gubernii o bolidu fantastické pověsti. Byla mu připisována velikost domu, ba dokonce hory, povídalo se o lidech, kteří prý jej viděli po dopadu, ale pověsti kladly ono místo obvykle daleko za hranice dotyčného okresu. Také v novinách se hodně o věci psalo, avšak nikdo nepodnikl zevrubnější pátrání, a tak událost pozvolna upadala v zapomenutí.

Její pokračování počíná v roce 1921, kdy si sovětský geofysik Kulik náhodou přečetl na listě vytrženém ze starého kalendáře vyprávění o obrovském povětroni. Když pak brzy nato objížděl Kulik roviny střední Sibiře, přesvědčil se, že mezi tamějšími obyvateli je vzpomínka na neobyčejný úkaz z r. 1908 ještě stále velmi živá. Kulik vyslechl mnoho očitých svědků a zjistil, že meteorit, který pronikl na Sibiř od Mongolská, prolétl nad nedozírnými rovinami a dopadl někde na severu v neproniknutelné tajze, daleko od cest a lidských osad.

Od té doby se Kulik se zanícením věnoval bádání o meteoritu, známém v odborné literatuře jako tunguský bolid. Vypracoval také prozatímní plány území, na které — jak se domníval — meteorit dopadl, a dal je geologu Obručevovi, který se r. 1924 vydával na vědeckou výpravu. Obručev konal z pověření Geologického komitétu průzkum v povodí řeky Podkamenné Tungusky a dospěl do faktorie Vanovara, v jejímž okolí, podle Kulikových předpokladů, meteorit pravděpodobně spadl. Obručev se snažil získat o meteoritu zprávy od domorodců, narážel však na značné těžkosti; Tungusové totiž tajili místo dopadu, protože je pokládali za posvátné, a katastrofu samu za příchod boha ohně, který sestoupil na zem s nebes. Přesto se však Obručev dověděl, že ve vzdálenosti několika dní cesty od faktorie je věkovitá tajga polámána a vyvrácena na ploše mnoha set čtverečních kilometrů, že však meteorit nespadl na území Vanovara, jak předpokládal Kulik, nýbrž nejméně o sto kilometrů severněji.