Druhá výprava dopravila s největším úsilím do tajgy, kam nevedly žádné cesty, stroje, umožňující provádět první pokusné vrty v trychtýřích, které byly předtím prokopány a vysušeny. Práce se prováděly během krátkého, parného léta v dusném vzduchu, rojícím se bodavými komáry, kteří se vznášeli nad bažinami v celých mračnech. Vrty byly bezvýsledné. Nejenže nebyly nalezeny úlomky meteoritu, nýbrž dokonce ani obvyklé stopy po srážce meteoritu se zemí, to znamená kamenný prach a úlomky slité vysokým žárem. Místo nich narazila výprava na spodní vody, které ohrožovaly stroje zatopením. Když byly šachty obezděny a proraženy vrstvy zalité spodními vodami — což bylo spojeno s obrovskou námahou — zabořily se vrtáky do nerozmrzajícího jílu. Nejhorší na celé věci bylo, že odborníci pro vznik rašeliny, půdoznalci a geologové, kteří tam přijeli, prohlásili jednomyslně, že tak zvané krátery nemají s meteoritem nic společného a že všude na severu v těchto zeměpisných šířkách je možno setkat se s podobnými jámami, které vznikly normálními procesy při ukládání rašeliny podemílané spodními vodami. Bylo tedy zahájeno systematické pátrání po meteoritu pomocí magnetických deflektometrů. Zdálo se samozřejmé, že tak obrovská masa železa musí způsobit magnetickou anomálii tím, že bude přitahovat střelky kompasů. Avšak přístroje neukázaly nic. Od jihu podél řek a potoků vedl ke kotlině mnoho kilometrů široký pruh vyvrácených stromů. Kotlinu samu lemovaly vějířovitě ležící stromy. Bylo vypočteno, že tyto destrukce způsobila energie řádu 1000 trilionů ergů, že tedy hmota meteoru musela být obrovská, přesto však nebyl nalezen ani sebemenší úlomek, ani jediný kousek, ani kráter, ani místečko, které by neslo stopy hrůzného pádu.