Dva dny před tím, než se nad Sibiří objevil tunguský bolid — psal mladý vědec — zpozoroval jeden francouzský astronom malé nebeské těleso, které se velmi rychle mihlo zorným polem jeho teleskopu. Brzy nato uveřejnil onen astronom zprávu o svém pozorování. Ani on sám, ani nikdo jiný nespojoval tento objev se sibiřskou katastrofou, neboť kdyby ono malé těleso bylo bývalo meteoritem, bylo by muselo spadnout na zcela jiném místě. S tunguským bolidem mohlo být totožné pouze v jediném případě, v případě tak nepravděpodobném, že o něm nikdo ani okamžik neuvažoval: kdyby totiž meteorit mohl libovolně měnit směr a rychlost letu jako řiditelné letadlo.

A to právě tvrdil mladý učenec. Povětroň, známý jako tunguský meteor, byl meziplanetárním letadlem, které po hyperbolické dráze směřovalo k Zemi z prostoru souhvězdí Velryby, a protože mělo v úmyslu přistát, začalo kolem naší planety opisovat menší a menší elipsy. Právě tenkrát je svým teleskopem zpozoroval francouzský astronom.

Podle našich představ bylo letadlo neobyčejně veliké — jeho váhu můžeme odhadnout na deset až dvacet tisíc tun. Bytosti, které v něm letěly, pozorujíce povrch Země se značné výšky, vybraly si pro přistání z daleka dobře viditelné prostory Mongolska, rovné, nezalesněné, jakoby stvořené pro to, aby na svých písčitých plochách umožnily přistání mezihvězdným letadlům.

Raketa dorazila do blízkosti Země po dlouhé cestě, při níž dosáhla rychlosti několika desítek kilometrů za vteřinu. Není známo, zda již v době, kdy se blížila k Zemi, měla poškozené brzdicí motory nebo zda posádka jen nesprávně odhadla výšku naší atmosféry, faktem zůstává, že se jejich letadlo prudkým třením a odporem vzduchu velmi rychle rozžhavilo do běla.