Bylo časně, touhle dobou většina obyvatel města teprve vstala, nebo se ukládala k spánku a jen pár lidí u Bubnu vidělo Dvoukvítka a Huga sestupovat po schodech ze dvora do místnosti. Když se za nimi objevilo Zavazadlo a se značnou sebedůvěrou se začalo valit po chodech do lokálu, všichni návštěvníci kolem hrubých stolů jako jeden muž upřeli podezíravé pohledy na své sklenice. Broadman právě peskoval malého skřeta, který zametal lokál, když kolem něj trojice prošla. „Co to má k čertu znamenat?“ zavrčel.

„Jazyk za zuby,“ sykl Hugo. Dvoukvítek už zase listoval ve své knize.

„Co to dělá?“ ptal se Broadman a rozhazoval rukama.

„Ta knížka mu napovídá, co má říkat,“ odpověděl mu Hugo. „Jo, já vím, že to vypadá jako pitomost,“ dodal spěšně.

„Jak může jednomu napovědět knížka, co má říkat?“

„Chtěl bych ubytování, pokoj, lůžko, nocleh, plnou penzi, jsou vaše pokoje čisté, pokoj s vyhlídkou, kolik si počítáte za jednu noc?“ Broadman upřel oči na Huga. Žebrák pokrčil rameny.

„Má spoustu prachů.“

„Tak mu řekni, že nocleh účtuju tři měďáky. A ta… ta věc, musí do stáje.“

„?“ řekl cizinec. Broadman zvedl tři červené tlusté prsty a mužíčkova tvář se rozzářila náhlým porozuměním. Sáhl do váčku a položil Broadmanovi do dlaně tři velké zlaté mince.

Broadman na ně upřel oči. Ty tři mince představovaly zhruba čtyřikrát větší hodnotu, než jakou měla celá hospoda U prokopnutého bubnu včetně kompletního personálu. Znovu se podíval na Huga. Nezdálo se, že by se od něj mohl dočkat pomoci. Podíval se na cizince a polkl.

„Ano,“ prohlásil nepřirozeně pisklavým hlasem. „Jenže ještě je tady cena za stravu, že? Hm. Rozumíš? Jídlo. Potrava. Co?“ Při své řeči vykonával příslušnou pantomimu.

„Ponrava?“ tázavě pronesl mužík.

„No jasně,“ přikyvoval Broadman, který se začínal potit. „Podívej se do tý tvý knížečky, já bych to teda na tvým místě udělal.“