
Oběhl stůl a několikrát opatrně udeřil čaroděje do zad. Mrakoplaš se totiž málem zadusil svým pivem.
Vyvažovací kontinent!
O tři ulice dál upustil jeden stařec minci do porcelánové misky s kyselinou a jemně miskou zakroužil. Broadman netrpělivě čekal na výsledek zkoušky a navíc se cítil velice nesvůj v místnosti, kde syčely kotlíky a bublaly křivule a jejíž stěny byly lemovány temnými policemi plnými lebek a vycpaných potvor.
„Tak co,“ naléhal na starce.
„Tyhle věci se nedají uspěchat,“ odpovídal věkovitý alchymista nevrle. „Analýza prostě potřebuje svůj čas. Aha.“ Postrčil misku, ve které teď ležící minci zahalil obláček zelené barvy. Potom vzal útržek pergamenu a chvilku na něm počítal.
„To je výjimečně zajímavé,“ zabručel nakonec.
„Je pravá?“
Stařec našpulil rty. „To záleží na tom, jak chceš definovat pravost.“ Zavrtěl pak hlavou. „Jestli se mne ptáš, je-li tahle mince stejná jako řekněme padesátidolar, pak musím odpovědět ne.“
„Já to věděl !“ zaječel hospodský a spěšně vykročil ke dveřím.
„Nejsem si jist, zda jsem se vyjádřil zcela jasně,“ zvedl alchymista ruku. Broadman se rozčíleně otočil.
„Co tím chceš říct?“
„No podívej, aby bylo jasno, naše mince jsou po těch letech, co se razí, lidově řečeno trochu řídké. Obsah zlata v průměrné minci je sotva čtyři díly z dvanácti, a to je doplněno stříbrem, mědí…“
„A co jako?“
„Řekl jsem jenom, že tahle mince není jako naše, protože tahle je z ryzího zlata.“
Když Broadman spěšně odběhl, zůstal alchymista nějakou chvíli nehybně sedět a zamyšleně pozoroval strop. Potom odkudsi vytáhl úzký proužek jemného pergamenu, přehrabal část svého pracovní stolu, kde v hromadě všemožného harampádí našel konečně pero, a napsal velice krátkou zprávu. Pak přešel k široké polici, na které stály klece s bílými holubicemi, černými kohouty a dalšími pokusnými zvířaty. Z jedné klícky vytáhl krysu s lesklou srstí, stočil pergamen a v malé fióle jej připevnil hlodavci na zadní nohu. Nakonec zvíře položil na zem. Krysa chvilku čenichala po zemi a pak zmizela dírou ve vzdálenější zdi.
