Když se kapitán vrátil na palubu své lodi a cizinec zůstal stát na nábřeží sám, vytáhl Hugo Slepec žebráckou misku, na tvář nasadil poctivý, mírně podlézavý výraz a začal se šourat po nábřeží. Když ho cizinec uviděl, začal se horečnatě zabývat svým váčkem na peníze.

„Uctivý dobrý ráno jim přeju, velkomožnej pane,“ začal Hugo profesionálně a zjistil, že hledí do tváře se čtyřma očima. Zděšeně se obrátil k útěku.

„!“ řekl cizinec a chytil ho za ruku. Hugo si všiml, že námořníci, lemující lodní zábradlí, se mu smějí. V téže vteřině také jeho jednostranně zaměřené smysly zachytily silnou auru peněz. Ztuhl. Cizinec ho pustil a začal rychle listovat v malé černé knize kterou vytáhl z pasu. Potom řekl. „Nazdar.“

„Coó?“ řekl Hugo. Muž na něj nechápavě zíral.

„Nazdar?“ opakoval znovu, tentokrát mnohem hlasitěji, než bylo potřeba. Vyslovoval přitom tak že Hugo zřetelně slyšel, jak se kutálejí samohlásky a duní a drnčí souhlásky.

„Sám seš nazdar!“ odrazil Hugo neohroženě cizincův útok. Cizinec se široce usmál a začal se znovu hrabat ve svém váčku. Když se jeho ruka vynořila, svíral v prstech velikou zlatou minci. Přesněji řečeno, mince byla o chloupek větší než osmitisícidolarová ankhská koruna a její vzhled byl Slepci neznámý. K Hugově nitru však promlouvala jazykem důvěrně známý. Můj momentální majitel, říkala ta mince, potřebuje radu a pomoc, proč mu ji neposkytneš, abychom si potom mohli my dva, ty a já, vyrazit a někde v koutku si to pořádně užít?

Viditelná změna v Hugově chování očividně dodala cizinci určité jistoty. Znovu nahlédl do malé knihy a řekl: „Mohl byste mne zavést do hotelu, hostince, noclehárny, penzionu, ubytovny, karavanseraje?“