Archeolog Fotij van Kun byl nevýslovně šťastný.

Takový pocit se nedal měřit významem toho, co se ve skutečnosti událo. Výsledek dlouhých let čekání na vítězství, završení nekonečně trvající práce, závěr dlouhodobé cesty, to vše může pro člověka znamenat únavu nebo dokonce určité rozčarování, zatímco nenadálá maličkost ho může naplnit radostí až po okraj.

Fotij van Kun mířil do hotelu ulicí Tří naplnění. Za poslední čtyři dny tuto krátkou, přímou cestu už důvěrně znal. Znamenalo to deset minut chůze ve stínů domů visících nad chodci jako obrovské tykve nad mraveništěm. Generální konzul Olsen, mrňavý, obtloustlý, avšak patřičně vzdělaný a zdvořilý člověk, toto město nazval městem pro obry. „Tento druh obydlí,“ vysvětloval Fotiji van Kunovi, „je dílem historického vývoje. Vzniklo v době nepřátelství mezi klany. Ono se totiž těžko dá útočit na vajíčko postavené na špičku a navíc trůnící na pilotech. Proto i okna nejsou nikdy níž než pět metrů nad zemí.“ Každá obydlená tykev byla natřena výraznou barvou, původně to byla barva klanu, a nyní, když už pojem klanu odumíral, šlo spíše o barvu, která byla v módě.

Vysoko nad hlavou se tykve téměř dotýkaly boky, pod nimi byl na dlažbě příjemný chládek. Fotij van Kun dorazil na křižovatku, slunce se mu opřelo rovnou do tváře, proto podobně jako ostatní chodci i on pospíchal do stínu nejbližšího domu. Přicestoval do tohoto města v nejteplejším období a po chladu a šeru u vykopávek na planetě Ar-A nedokázal přivyknout prašnému vedru. Zvlášť kruté to bylo v hotelu. Postavit takovou budovu vyžadovala doba, protože se počítalo s turisty z jiných světů. Tak ve městě vyrostl jakýsi kufr zasazený mezi melouny. Klimatizace v něm nefungovala a jestliže se v tradičně postavených domech s dvojitými stěnami drželo v zimě teplo a v létě příjemný chládek, pak zrcadlové plochy hotelu vytvořily dokonalý shromažďovač slunečního tepla. Nejteplejší pokoj v hotelu, který patřil nyní archeologovi, byl současně nejteplejším místem ve městě.