„Peníze se slévají v řetězy, které spoutávají dělnickou třídu,“ varovala ho, když mu je sypala do dlaně. Říha, který o sobě nikdy v životě nepřemýšlel jako o pracujícím, zato byl výměnou za desetník ochoten naslouchat jakémukoliv blábolu, s nevinným výrazem horlivě přikyvoval.

„A doufám, že to s tou vaší hlavou bude co nejdřív v pořádku, slečno,“ loučil se.

Když se nakonec Magráta ocitla sama v soukromí svého kuchyňského koutu, rozbalila balíček. Byla v něm nepříliš silná sněhobílá hůlka.

Znovu se podívala na krátký psaný vzkaz. Říkalo se v něm: „Nikdá sem neměla dost časůch učit si nastupknici, takževá musíš ty stačit. Musíš jet do města Genova. Já bych sem to uďála sama, akorát že už nemůžu, páč sem mrtvá. Lenóra Sobotová si NESMÍ vzít prince. PS: Je to důležité!“

Magráta se podívala na svůj obraz v zrcadle.

Znovu si přečetla lístek.

„PSPS: Řekni těm dvoum starejm škatulím, aby s tebou nejezdily. Akurát by tomu všemu daly na frak.“

Přečetla si lístek potřetí.

„PSPSPS: Ona má sklony ďát dýně, ale stačí to párkrát vozkoušet a chytíš ten štych.“

Magráta znovu upřela pohled do zrcadla. Pak se vrátila k hůlce.

V jednom okamžiku je život jednoduchý a snadný, a najednou se natáhne a je plný zádrhelů.

„Božíčku,“ řekla tiše sama sobě, „stala se ze mě víla kmotřička!“

Bábi Zlopočasná stále ještě stála a zírala jako opařená na rozbité zrcadlo, když do místnosti vběhla Stařenka Oggová.

„Esme Zlopočasná, cos to udělala? Vždyť to nosí smůlu, je to… Esme!?“

„Ona? Ona?“

„Není ti nic?“

Bábi Zlopočasné se chvilku protáčely panenky, ale pak zatřásla hlavou, jako kdyby se pokoušela vypudit nestravitelnou myšlenku.

„Cože?“

„Celá jsi zbledla. V životě jsem tě takhle bledou neviděla.“