Byly to tyhle:

Nikdy nevěř psu s oranžovýma očima.

Vždycky si zjisti jméno a adresu toho mládence.

Nikdy nevstupuj mezi dvě zrcadla.

Den co den, ať jdeš kamkoliv, se oblékej do čistého prádla. Nikdy nevíš, kdy tě srazí k zemi povoz nebo zabije splašený kůň, a kdyby pak lidé zjistili, že na sobě máš špinavé prádlo, musela bys zemřít hanbou.

Pak Desideráta vyrostla a stala se čarodějkou. Jedna z drobných výhod toho být čarodějkou je, že přesně víte, kdy zemřete, a můžete nosit takové prádlo, jaké se vám zlíbí.

To ovšem bylo před více než osmdesáti lety, v době, kdy se vám skutečnost, že víte, kdy zemřete, zdála velmi zajímavá, protože v té době jste si byli — v duchu samozřejmě — jisti, že budete žít navěky.

To bylo tenkrát.

Tohle bylo teď.

Dnes se vám zdálo, že navěky zdaleka nevydrží tak dlouho jako kdysi.

Další poleno v krbu se rozpadlo na jemný popel. Desideráta se neunavovala tím, aby na letošní zimu objednávala nějaké palivo. Odporovalo by to veškeré logice.

A pak tady samozřejmě byla ještě tamta věc…

Opatrně ji zabalila do kusu hedvábného papíru a vytvořila podlouhlý tenký balíček. Teď přeložila dopis, napsala na něj adresu a zastrčila ho pod provázek, kterým převázala balíček. Tak, to bychom měli.

Zvedla hlavu. Desideráta byla už třicet let slepá, ale to pro ni nebyl žádný problém. Byla vždycky obdařena, pokud se to tak dá říci, darem vnitřního zraku. Takže ve chvíli, kdy jí oči vypověděly službu, upravila svůj vnitřní zrak tak, aby jím viděla do přítomnosti, což bylo mnohem snazší než hledět jím do budoucnosti. A protože oční bulvy okultismu nejsou závislé na světle, ušetřila navíc na svíčkách. Ve všem špatném je něco dobrého, když víte, kde hledat. Většinou se to říká.

Na stěně proti ní viselo zrcadlo.

Desiderátina tvář byla kulatá a růžová. Tvář v zrcadle — to nebyla ona.