A kráčí dál po hladkém chodníku a vyhazuje nohy ještě výš.

Po asfaltové silnici plyne nepřetržitý proud automobilů,

bílých, tmavě modrých, azurových, zlatavých jako střevlíci, blýskavých limuzín nejnovějšího typu i stařičkých fordek. Lidé v automobilech i lidé na chodnících se dívají na sněhové pláně, oasy, zámořské parníky a středověké zámky právě tak lhostejně jako mužíček.

Mnohem více je zajímá právě on a automobilisté i chodci po něm otáčejí hlavy. Ti, kteří ho spatří, vyměňují si mezi sebou významné pohledy. A na jejich tvářích se objevuje úsměv a v očích výraz nesmírného zájmu, jaký mívají návštěvníci zoologické zahrady při pohledu na nevídané exotické zvíře. Ale přitom hledí všichni na mužíčka s úctou. Známí se nepozorovaně pošťuchují lokty a šeptají:

„Podívejte! Presto! Antonio Presto!“

„Ano, tak málo váží a tak hodně stojí!“

„Jeho kapitál prý dělá sto miliónů dolarů.“

„Přes tři sta.“

„Šťastný člověk, je přece ještě tak mladý!“

„Ale proč nejede vozem? Vždyť jeho automobil je jeden z nejlepších na celém světě. Sériové auto mu nestačilo.“

„To je jeho obvyklá ranní procházka. Auto jede za ním.“

A malý mužíček jde klidně dál a snaží se ničím se neodlišovat od ostatních, ničím na sebe neobracet pozornost. Ale nedaří se mu to o nic lépe než slonovi, kráčejícímu houfem čumilů. Má neobvyklou postavu, neobvyklá gesta i mimiku. Každý jeho pohyb vyvolává úsměv, smích. Je přímo ztělesněním směšnosti. Už jako dítě budil ve svém okolí smích. Mohl být veselý, smutný, zamyšlený, mohl se hněvat a zuřit, výsledek byl stále jen jeden: lidé se smáli. Zpočátku ho to dráždilo, ale potom si zvykl. A co měl také dělat? Prostě už tak vypadal.

Postavu měl téměř trpasličí, trup neúměrně dlouhý, nohy krátké, dlouhé ruce dospělého člověka mu sahaly až po kolena. Jeho velká hlava, nahoře široká a dole úzká si zachovala dětské rysy.