Obzvlášť směšný byl jeho nos, posazený hluboko mezi očima. Konec nosu se zdvíhal nahoru jako špička tureckého střevíce. A byl to nos nadmíru pohyblivý, a proto každou chvíli měnil nejen výraz, ale celý tvar Prestova obličeje. Presto byl skutečně dokonalou zrůdou, ale přitom nebylo v jeho zrůdnosti nic odpudivého. Naopak, vzbuzoval sympatie. Z jeho velkých, nepokojných hnědých očí zářila dobrota a moudrost. Byl jedinečným a svého druhu vynikajícím dílem přírody.

Antonio Presto kráčel s neochvějným klidem středem rozesmátého zástupu a komicky vymršťoval své krátké nožky.

Zahnul vlevo do cypřišové aleje, vedoucí k velké zahradě. V zahradě uprostřed eukalyptového háje stála čínská besídka. Presto do ní vešel a ocitl se ve výtahu. Výtah uprostřed zahrady by mohl u nezasvěceného člověka vyvolat údiv, ale Presto dobře znal tuto podivnou vymoženost. Odpověděl kývnutím na pozdrav liftboye a úsečně rozkázal:

„Na dno!“

Přitom udělal tak výrazné gesto, jako by se chtěl prstem provrtat až do pekel. Bylo to tak směšné, že se lifťboy neudržel. Presto na něho vrhl hrozivý pohled. To však chlapce rozesmálo ještě více.

„Odpusťte, mister Presto, ale já nemohu, opravdu nemohu…“ omlouval se.

Presto povzdychl a mávl rukou.

„Dobře, dobře, Johne, jen se neomlouvej. Můžeš za to zrovna tak jako já. Mister Peatch už přijel?“

„Před dvaceti minutami.“

„A miss Hedda Lux?“

„Ještě ne.“

„No ovšem,“ řekl nespokojeně Presto a zahýbal nosem jako malým chobotem.

Liftboy se zase neudržel a vypískl smíchem. Ještě dobře, že se právě v tu chvíli výtah zastavil, jinak by jistě neušel Prestovu hněvu.

Antonio vyskočil z kabiny, prošel širokou chodbou a dostal se do prostorné kruhovité místnosti, osvětlené silnými žárovkami. Přestože bylo ještě časně, žhnulo venku slunce, ale tady byl příjemný chládek, a Presto si ulehčeně oddechl. Rychle přešel kruhovitý sál a otevřel dveře do sousední místnosti. Jako by ho „stroj času“ rázem přenesl z dvacátého století zpátky do německého středověku.