Zatím co Presto a šofér pili šťávu v chladné zšeřelé místnosti, zaměstnanec rychle a šikovně pumpoval benzin, utíral s auta prach, zkoušel pneumatiky…

„Už jste někdy vezl pacienty k doktoru Zornovi?“ zeptal se Presto šoféra.

„Desetkrát, možná stokrát,“ odpověděl šofér. „Ale zpátky jsem nevezl žádného.“

Prestův nos se neklidně zavrtěl. To připadlo šoférovi tak směšné, že se zakuckal a vylil šťávu na stůl.

„Odpusťte… něco mě zašimralo v krku,“ omlouval se rozpačitě.

Ale Presto jeho omluvy neposlouchal.

Přece všichni Zornovi pacienti neumírají? přemýšlel vyděšeně. To není možné. Zorn má asi vlastní garáž a jeho pacienti jsou zřejmě samí bohatí lidé a mají soukromé vozy.

Ale pro jistotu se šoféra vyptával dál:

„Co tím chcete říci? “

„To, že lidé, kteří přijíždějí k Zornovi, se nevracejí zpátky.“

Presto se odvrátil — cítil, že jeho proradný nos se zase začal krčit.

„Jak to?“ zeptal se sklesle.

„Takto,“ odpovídal šofér a snažil se nehledět na Presta, aby se nemusel zase smát. „To může potvrdit i ředitel hotelu, ve kterém jste se v Sacramentě ubytoval. Od doktora se vracejí lidé docela jinačí, ani dost málo podobní těm, kteří k němu přijíždějí, i když jména mají stejná. Místo hubeňourů odjíždějí tlouštíci, místo trpaslíků slušně vysocí lidé, místo mrzáků krasavci. Říká se, že dokonce jedna žena se vrátila jako vousatý muž. Hoteliér ji poznal podle velkého mateřského znamínka na tváři.“

„Tak takhle jste to myslel!“ zvolal s úlevou Presto.

Všechno je tedy v pořádku. Zorn dělá zřejmě opravdová kouzla. Z Presta se tedy brzy stane docela jiný člověk. Po prvé si to tak jasně uvědomil a náhle mu bylo nějak nevolno. Co se stane se starým Toniem? Vždyť to bude skoro jako smrt a znovuzrození v jednom těle.