Noviny nelhaly, doktor Zorn skutečně existoval. První hotelový sluha, na kterého se Presto v Sacramentě obrátil, mu dal jeho adresu.

„Doktor Zorn! Kdopak by neznal doktora Zorna! To je učiněný kouzelník,“ odpověděl.

Ale Presto nebyl ještě docela přesvědčen: Lokaj může být podplacen, jeho slova mohou být docela obyčejná reklama. Ale jeho zájem o Zorna byl stále větší. Tonio posnídal a žádal o účet, aniž si po cestě jak se patří odpočinul. Pokoj musel zaplatit za celý den, třebaže v hotelu jenom posnídal.

Za několik minut už uháněl v autě úrodnou prérií Sacramentského údolí. Šofér řídil auto s jistotou. Bylo vidět, že už nejednou vezl pacienty k doktoru Zornovi.

Auto zahnulo z široké autostrády doprava na užší, ale stejně pěknou asfaltovanou silnici. Kapky strojního oleje a spousty pneumatik vyleštily silnici do kovového lesku, že jiskřila v slunečních paprscích jako temná řeka. Charakter krajiny se změnil. Silnice uhýbala od řeky Sacramento. Po stranách se objevily malé kopečky s lesíky, zřejmě uměle vysazenými v této téměř nezalesněné krajině. Rostly tu stále zelené duby, sapany, Lambertovy borovice, cypřiše, olivy. Okraje lemovaly kaktusy, vřes, pryšec. Tu a tam míjelo auto pomerančovníkové plantáže. V horkém vzduchu se chvěla vůně chvojí a polního kvítí.

Když šofér zastavil u benzinové stanice, aby nabral benzin a svlažil si vyschlé hrdlo ledovou pomerančovou šťávou v malé hospůdce, Presto vystoupil. Měl také žízeň. V hostinci ho jako všude, kam přišel, okamžitě poznali. Nastal rozruch. Usměvavý hostinský stál ve dveřích, ukláněl se Toniovi jako starému známému. Z oken vyhlížely ženské a dětské tváře s takovým výrazem, jako by se dívaly na plátno a očekávaly nový směšný trik slavného herce. Tonio se zamračil. Dnes ho zájem lidí dráždil více než kdy jindy.