„Mluv!“ zvolal nakonec mladý Indián a zatřásl potápěčem. „Mluv, nechceš-li, aby tvá zbabělá duše opustila tělo.“

Potápěč zavrtěl hlavou a řekl ochraptělým hlasem:

„Viděl jsem mořského ďábla.“

„Koho?“

„Tak mluv, mluv!“ křičeli lovci nedočkavě.

„Koukám. žralok. Plave rovnou na mě. Veliký, černý, tlamu dokořán, za chvíli mě spolkne.

Koukám. a tam plave ještě něco.“

„Druhý žralok?“

„Ne, ďábel!“

„Jak vypadá? Má hlavu?“

„Hlavu? Zdá se, že ano. Oči má jako sklenice.“

„Má-li oči, musí mít i hlavu,“ s jistotou prohlásil mladý Indián. „Oči musí být do něčeho vsazeny. A má pazoury?“

„Pazoury má jako žába. Dlouhé zelené prsty s drápy a blánami. Celý se leskne jako šupinatá ryba. Připlaval ke žralokovi, blýskl spárem — a žralokovi vychlístla z břicha krev.“

„A jaké má nohy?“ zeptal se jeden z lovců.

„Nohy?“ rozpomínal se potápěč. „Nemá je vůbec. Má obrovský ocas. A na konci ocasu dva hady.“

„Koho ses víc lekl? Žraloka nebo obludy?“

„Obludy,“ odpověděl Indián bez váhání. „I když mi zachránila život. Byl to on.“

„Ano, byl to on.“

„Mořský ďábel,“ řekl Indián.

„Mořský bůh, který pomáhá lidem v nouzi,“ opravil ho starý Indián.

Tato novinka se rychle roznesla po člunech plujících v zálivu. Lovci pospíšili ke škuneru a zvedli loďky na palubu.

Všichni obklopili potápěče zachráněného mořským ďáblem. Opakoval svůj příběh a přidával k němu stále nové a nové podrobnosti. Vzpomněl si, že obluda chrlila ze svých nozder rudé plameny, že měla zuby ostré a dlouhé nejmíň jako prst. Stříhala ušima, na bocích měla žábry a vzadu ocas, kterým kormidlovala. Pedro Zurita, po pás svlečený, v krátkých bílých kalhotách a střevících naboso, na hlavě vysoký slaměný klobouk se širokým okrajem, šoupaje střevíci přecházel po palubě a naslouchal rozhovorům. Čím víc se lovec dával unášet svým vyprávěním, tím větší měl Pedro jistotu, že si to Indián polekaný blízkostí žraloka všechno vymyslel.