Jeden člun připlul dosti blízko ke břehu. Potápěč, přivázaný na konci provazu, se zachytil nohama o velký úlomek korálového útesu a rychle se spustil na dno. Voda byla velmi teplá a průzračná, na dně bylo zřetelně vidět každý kámen. Blíž břehu se zvedaly ze dna korálové útesy, nehybně trčící keře podmořských sadů. Mezi nimi klouzaly drobné lesklé rybky s měňavými hřbítky.

Potápěč se spustil ke dnu a skloněn začal sbírat mušle a klást je do sáčku připevněného k řemeni na boku. Jeho společník, hurónský Indián, držel v ruce druhý konec provazu a nachýlen přes zábradlí loďky, hleděl do vody.

Najednou spatřil, jak se potápěč bleskurychle vztyčil, zamával rukama, chytil se provazu a škubl jím tak prudce, že Huróna div nestrhl do vody. Člun se rozhoupal. Hurón kvapně vytáhl svého společníka z vody a pomohl mu do člunu. Potápěč s ústy dokořán těžce oddychoval, oči měl vytřeštěné. Jeho bronzová tvář leknutím zešedla. „Žralok?“ Ale potápěč se mlčky zhroutil na dno člunu.

Co ho na mořském dně tak vyděsilo? Hurón se nahnul přes okraj loďky a zahleděl se do vody. Ano, dělo se tam něco nekalého. Malé rybky se chvatně skrývaly v houštinách podmořských lesů jako ptáci před útokem jestřába.

Najednou Hurón uviděl, že za výstupkem podmořské skály se objevilo něco jako šarlatový kouř. Pomalu se rozlézal na všechny strany a barvil vodu na růžovo. A tu se objevilo cosi tmavého. Bylo to tělo žraloka. Pomalu se obrátilo a zmizelo za výběžkem skály. Šarlatový podmořský kouř mohla být jedině krev prolitá na dně oceánu. Co se tam přihodilo? Hurón pohlédl na svého společníka, ten však ležel nehybně na zádech, dokořán otevřenými ústy lapal po vzduchu a tupě hleděl do nebe. Indián se chopil vesel a spěšně odvážel ochuravělého kamaráda na palubu Medúzy.

Konečně se potápěč vzpamatoval, ale jako by ztratil dar řeči, mečel, pohazoval hlavou a odfukoval, ohrnuje rty.

Lovci na škuneru obklopili potápěče a netrpělivě čekali na jeho vysvětlení.