Bude nejbohatším člověkem v Argentině, možná dokonce i v Americe. Peníze mu dají moc. Jméno Pedra Zurity poletí od úst k ústům. Musí však být velmi opatrný. Hlavně mlčet. Zurita vyšel na palubu, svolal celou posádku i s kuchařem a řekl:

„Víte, jaký osud postihl ty, kteří rozšiřovali povídačky o mořském ďáblu? Byli zatčeni a sedí za mřížemi. Musím vás upozornit, že totéž čeká každého z vás, kdo by se jediným slůvkem podřekl, že spatřil mořského ďábla. Shnijete v žaláři. Rozumíte? Proto, je-li vám život drahý, nikomu o ďáblovi ani slovo.“

Stejně by jim nikdo nevěřil, vypadá to všechno spíš jako báchorka, pomyslel si v duchu, zavolal si do kajuty Baltazara a jedině jeho zasvětil do svého plánu. Baltazar šéfa pozorně vyslechl a po kratičké úvaze odpověděl:

„Ano, správně. Mořský ďábel má cenu sta a sta lovců. Bylo by dobré použít ďábla k lovu. Ale jak ho polapit?“

„Do sítě,“ odpověděl Zurita.

„Rozřeže si síť, zrovna jako rozpáral žralokovi břicho.“ „Můžeme si dát zhotovit ocelovou síť.“

„Ale kdo na něho půjde? Vyslovíš-li před našimi potápěči slovo ďábel, podlomí se jim kolena. Nešli by ani za pytel zlata.“ „A což ty, Baltazare?“ Indián pokrčil rameny:

„Mořského ďábla jsem ještě nikdy nelovil. Těžko se dá, myslím, vyčíhat, ale zabít ho, jestli je ovšem z masa a krve, nedá moc práce. Jenže vy ho potřebujete živého.“

„Nebojíš se ho, Baltazare? Co si vůbec myslíš o mořském ďáblovi?“

„Co si myslím o jaguáru, který lítá nad mořem, o žraloku, co leze po stromech? Neznámé zvíře nám vždycky nahání víc strachu. Ale já mám takové lovy rád.“

„Bohatě se ti odměním.“ Zurita stiskl Baltazarovi ruku a dál před ním rozvíjel svůj plán.