„Čím míň lidí do toho bude zasvěceno, tím lip. Promluvíš se všemi Araukány. Jsou stateční a důvtipní. Vybereš nanejvýš pět lidí. Nepůjdou-li naši, poohlédni se jinde. Ďábel se zdržuje u břehu. Především musíme vypátrat, kde má svůj pelech. Pak už ho snadno lapíme do sítí.“ Zurita a Baltazar se chutě pustili do práce. Zurita dal zhotovit drátěnou léčku, která připomínala velkou káď s odklopeným dnem. Uvnitř natáhl konopné sítě, aby se do nich ďábel zapletl jako do pavučiny. Lovcům zaplatili a propustili je. Z posádky Medúzy se Baltazarovi podařilo přemluvit jen dva Araukány, aby se zúčastnili lovu na ďábla. Další tři najal v Buenos Aires.

Rozhodli se, že po ďáblovi začnou pátrat v zálivu, kde ho posádka Medúzy poprvé spatřila. Aby ho nevyplašili, zakotvili škuner několik kilometrů od nevelké zátoky. Zurita se svými společníky se hodně zabývali rybolovem, jako by sem přišli jen proto. Přitom však se střídavě ve trojicích skrývali za pobřežními skalami a bystře pátrali, co se děje na hladině zálivu. Už míjel druhý týden, ale po ďáblovi nebylo ani stopy.

Baltazar navázal známost s obyvateli pobřeží, indiánskými farmáři, prodával jim ryby za babku, rozprávěl s nimi o všelijakých věcech a nenápadně zaváděl řeč na mořského ďábla. Starý Indián se přitom dověděl, že si vybrali pro lov správné místo; mnozí Indiáni, kteří žili blízko zálivu, slýchali zvuk rohu a vídali stopy nohou v písku. Tvrdili, že ďábel má lidskou patu, ale prsty značně protáhlé. Občas zpozorovali důlek vytlačený zády: ďábel lehával na břehu.

Pobřežním obyvatelům nedělal ďábel nic zlého a oni si přestali všímat jeho stop, kterými na sebe občas upozorňoval. Avšak nikdo z nich ho dosud nespatřil.

Dva týdny kotvila Medúza v zálivu, zdánlivě kvůli rybolovu. Dva týdny Zurita a Baltazar s najatými Indiány vytrvale pozorovali mořskou hladinu, ale mořský ďábel se neukazoval. Zurita se začal znepokojovat. Byl nedočkavý a lakomý.