Zurita bloumal několik dní kolem zdi a vytrvale hlídal železnou bránu. Ale ta se neotvírala, nikoho nevypouštěla ven a nikoho nevpouštěla dovnitř. Za ní bylo úplné ticho. Když se Zurita vrátil na palubu Medúzy, zavolal si Baltazara a zeptal se ho: „Víš, kdo bydlí v pevnosti nad zálivem?“

„Vím, ptal jsem se už na to Indiánů, kteří pracují na farmách. Bydlí tam Salvátor.“

„Kdo je to, ten Salvátor?“

„Bůh,“ odpověděl Baltazar.

Zurita udiveně povytáhl své husté černé obočí.

„Žertuješ, Baltazare?“

Indián se nepatrně pousmál.

„Povídám, co jsem slyšel. Mnozí Indiáni nazývají Salvátora bohem, spasitelem.“ „Před čím je spasil?“

„Před smrtí. Říkají, že je všemohoucí. Salvátor umí dělat zázraky. Má ve svých rukou život a smrt. Chromým udělá nové, živé nohy, slepým dá oči bystré jako sokolí a dokonce křísí mrtvé.“

„Zatraceně!“ bručel Zurita, potahuje si hebké vousy. „V zálivu je mořský ďábel, nad zálivem bůh. Nemyslíš, Baltazare, že si ďábel a bůh můžou navzájem pomáhat?“

„Myslím, že bychom měli co nejdřív opustit tato místa, aby se nám mozek ze všech těch zázraků nesrazil jako syrovátka.“

„Viděl jsi nějaké lidi, které Salvátor uzdravil?“

„Ano, viděl, Ukazovali mi člověka se zlomenou nohou. Pobyl nějakou dobu u Salvátora a teď běhá jako mustang. Pak jsem viděl Indiána, kterého Salvátor vzkřísil. Celá vesnice vypráví, že když ho nesli k Salvátorovi, byl studený jako mrtvola, lebku rozseknutou, mozek vyhřezlý. A od Salvátora se vrátil živý a veselý. Po smrti se oženil. Vzal si hezké děvče. A ještě jsem viděl indiánské děti.“ „Salvátor tedy přijímá cizí lidi?“

„Jenom Indiány. A oni k němu přicházejí odevšad: z Ohňové země, z Amazonky, z pouště Atacamy i z Asunciónu.“