
Zuritovi bušilo ve spáncích, jako by měl v potápěčské helmě nedostatek kyslíku, přestože strávil pod vodou teprve několik minut.
Dal znamení Baltazarovi a vyšli z podmořské jeskyně; neměli tu už nic na práci, vynořili se tedy na hladinu.
Araukáni, kteří je netrpělivě očekávali, měli velikou radost, když uviděli potápěče živé a zdravé.
Zurita sundal helmici, nadechl se a zeptal se: „Co tomu říkáš, Baltazare?“ Araukán pokrčil rameny:
„Řekl bych, že si tu posedíme hezky dlouho. Ďábel se asi živí rybami a těch je tam dole dost. Hladem ho z jeskyně nevylákáme. Nakonec abychom vylomili mříž dynamitem.“ „A nemyslíš, Baltazare, že jeskyně může mít dva východy, jeden ze zálivu a druhý z pevniny?“
„Tohle mě nenapadlo.“
„A mělo tě to napadnout. Jak to, že jsme se už dávno nerozhodli propátrat okolí?“ Jali se pátrat po pobřeží.
Jednou Zurita narazil na vysokou zeď z bílého kamene, která ohrazovala veliký pozemek aspoň desetihektarový. Zurita zeď obešel. Našel pouze jednu bránu, zhotovenou ze silných plátů železa. V bráně byla malá železná dvířka a v nich z vnitřní strany uzavřená špehýrka.
To je hotová věznice nebo pevnost, pomyslil si Zurita. Podivná věc. Farmáři nestavějí takové silné a vysoké zdi. Ve zdi není ani škvíra, ani skulinka, kterou by se člověk podíval dovnitř. Kolem byla divoká pustina, holé skály tu a tam porostly pichlavým křovím a kaktusy. Dole byl záliv.
