Ve zprávě uveřejněné v novinách psali členové výpravy:

1. Na několika místech v písečných mělčinách jsme zpozorovali otisky lidských chodidel. Stopy vedly od moře a opět zpátky k moři. Takové stopy však mohl po sobě zůstavit i člověk, který připlul na člunu.

2. Sítě, které jsme prohlédli, vypadají, jako by byly rozřezány ostrým předmětem. Je však možné, že se zachytily za ostré výběžky skal pod vodou nebo za železné trosky potopených lodí a tak se roztrhaly.

3. Podle vyprávění očitých svědků byl delfín, vyhozený bouří na břeh značně daleko od moře, stažen kýmsi v noci do moře zpět a zároveň se na písku objevily stopy nohou a jakoby dlouhých drápů. Je pravděpodobné, že jakýsi soucitný rybář odtáhl delfína do moře.

Víme, že delfíni v honbě za rybami prospívají rybářům tím, že zahánějí ryby k mělčinám. Proto rybáři často pomáhají delfínům z nouze. Otisky drápů mohly zanechat i lidské prsty. Fantazie dodala otiskům vzhled drápů.

4. Kůzle mohl přivézt na člunu nějaký šprýmař a vpašovat je na loď.

Vědci vymysleli i jiné neméně prosté příčiny vzniku stop, které po sobě zanechal ďábel. A tak došly vědecké kruhy k názoru, že žádná mořská obluda by se nemohla dopustit tolika složitých kousků.

Ani toto vysvětlení však neuspokojilo všechny. I mezi učenci se našli pochybovači. Jak by mohl i ten nejobratnější šprýmař provádět takové věci, aniž ho někdo viděl? A hlavně vědci ve své zprávě pomlčeli o tom, že podle zjištění prováděl ďábel své kousky během krátké doby na nejrůznějších místech značně od sebe vzdálených. Buď uměl neslýchané rychle plavat, anebo měl jakési zvláštní pomůcky či snad nakonec nebyl sám a měl pomocníky. Ale pak byly všechny ty kousky ještě nepochopitelnější a zlověstnější. Když Pedro Zurita vytrvale přecházel po kajutě, znovu v mysli probíral tu záhadnou historii.Nevšiml si, jak se rozednilo a jak okénkem dopadá růžový paprsek. Zhasl lampu a začal se mýt.