Zrovna když si lil na hlavu teplou vodu, zaslechl polekané výkřiky, které sem doléhaly z paluby. Zurita nechal mytí a rychle vyběhl po schůdcích nahoru. Nazí lovci s plátěnými převazy na bocích stáli u zábradlí, mávali rukama a zmateně pokřikovali. Pedro se podíval dolů a viděl, že loďky zanechané přes noc ve vodě někdo odvázal. Noční odliv je odnesl dosti daleko na volné moře. Ranní příliv je teď zvolna hnal zpátky ke břehu. Vesla člunů poházená na hladině plavala v zálivu.

Zurita přikázal lovcům, aby uklidili čluny. Nikdo se však neodvážil seskočit z paluby. Zurita opakoval svůj příkaz.

„Vlez si ďáblovi do drápů sám,“ odpověděl kdosi.

Zurita sáhl na pouzdro revolveru. Hlouček lovců se rozptýlil a opět shlukl opodál stožáru. Hleděli na Zuritu nepřátelsky. Srážka se zdála nevyhnutelná. Ale tu se do věci vložil Baltazar. „Araukán se nezalekne ničeho,“ řekl, „už jednou mě žralok vyplivl a ďábel se taky udáví starými kostmi.“ Sepjal ruce nad hlavou, seskočil se zábradlí do vody a plaval k nejbližší loďce. Lovci přistoupili k zábradlí a ustrašeně se dívali za Baltazarem. Přes své stáří a pohmožděnou nohu plaval výborně. Po několika tempech se octl u loďky, vylovil z vody veslo a vlezl dovnitř.

„Provaz je přeřezán nožem,“ zavolal, „a pěkně! Nůž byl ostrý jako břitva.“ Když rybáři viděli, že se Baltazarovi nestalo nic zlého, následovali jeho příkladu.

NA HŘBETĚ DELFÍNA

Slunce sotva vyšlo, ale už nemilosrdně pražilo. Stříbřitě modré nebe bylo jako vymetené, moře nehybné. Medúza kotvila teď dvacet kilometrů jižněji od Buenos Aires. Na Baltazarovu radu zakotvili v nevelké zátoce u skalnatého pobřeží, které vyčnívalo z vody dvěma výběžky. Loďky se rozptýlily po zálivu. Na každé byli jako obvykle dva lovci, jeden se potápěl a hledal a druhý ho vytahoval z vody.