My, lidé z „Telluru“, jsme ztratili všechny své blízké na Zemi. Ale tam v nadcházející budoucnosti nás čekají lidé neméně blízcí a drazí, budou znát a cítit ještě více, ještě silněji než naši současníci, které jsme navždy opustili — to je téma, o kterém by právě těmito slovy měl velitel mluvit s mladými lidmi své posádky…

V ústředním stanovišti si Tej Eron zavedl svůj oblíbený večerní řád. Matně svítily jen nejnutnější lampy a velký okrouhlý sál vypadal za soumračného svitu ještě útulněji. Velitelův pomocník si broukal jednoduchou písničku a neustále prověřoval výpočty. Cesta hvězdoletu se blížila ke konci — dnes měl koráb zamířit k souhvězdí Hadonoše, aby proletěl kolem zkoumané uhlíkaté hvězdy. Další přibližování k ní je nebezpečné. Paprskový tlak začíná vzrůstat natolik, že při rychlosti menší, než je rychlost světla, může lodi způsobit strašlivé, nenapravitelné škody.

Tej Eron pocítil, že mu někdo stojí za zády, a obrátil se.

Mut Ang se naklonil pomocníkovi přes rameno a četl souhrnné údaje přístrojů ve čtvercových otvorech nejnižší řady. Tej Eron se na něho tázavě zadíval a velitel přikývl. Na sotva znatelný pohyb pomocníkových prstů se po celé lodi rozezněly výstražné signály a obvyklá kovová slova:

„Poslouchejte všichni!“

Mut Ang si přitáhl mikrofon. Věděl, že teď ve všech částech hvězdoletu lidé strnuli a mimoděk otočili obličeje k megafonům zamaskovaným, v otvorech stěn — člověk si ještě neodvykl dívat se směrem, odkud přichází zvuk, chtěl-li být obzvlášť pozorný.

„Poslouchejte všichni!“ opakoval Mut Ang. „Za patnáct minut začne loď brzdit. Všichni kromě služby budou ležet ve svých kajutách. První fáze brždění skončí v osmnáct hodin, druhá fáze při šesti „g“ bude trvat šest dní a nocí. K otočení lodi dojde po signálu MN — mimořádné nebezpečí. Konec!“