Ale dnes pokus nahlédnout do budoucnosti přes sedm století, naplněných změnami, zlepšeními a novým poznáním, vyvolává závrať z dychtivého zájmu o otřesné události.

A je-li skutečným štěstím pohyb, změny, novoty — může být v tom případě někdo šťastnější než on a jeho přátelé? A přece to není tak jednoduché! Lidská povaha má dvě stránky jako celý svět, který ji vytvořil a obklopuje. Vedle snahy o věčné změny je nám vždycky líto toho minulého — lépe řečeno — toho dobrého v něm, co zůstalo zachyceno filtrem paměti a co v dřívějších dobách vyrůstalo v představu starých zlatých časů.

Tehdy lidé mimovolně hledali dobro v minulosti, snili o jejím opakování a jedině silné duše dokázaly předvídat a pocítit příchod nezbytného příštího zlepšení a uspořádání lidské společnosti. Od té doby leží hluboko v lidské duši lítost nad minulostí, smutek nad něčím nenávratně zmizelým, pocit žalu, který se nás zmocňuje nad rozvalinami a památkami na dávnou historii lidstva. Tento stesk po minulosti byl obzvlášť silný u lidí zralých a zvyšoval zármutek u hloubavých a jemných.

Mut Ang povstal od přístrojů a protáhl své silné tělo.

Ano, v historických povídkách je všechno tak výrazně a zajímavě popsáno! Co může mladým členům posádky hvězdoletu nahánět strach ve chvíli, kdy provádějí skok do budoucnosti? Samota, ztráta blízkých? Smutně proslulá osamocenost člověka octnuvšího se v budoucnosti byla už tolikrát přetřásána a popisována ve starých románech… Osamocenost si každý představoval jako život bez blízkých, příbuzných lidí, a přitom tihle blízcí byli jen nepatrnou hrstkou lidí spojených mezi sebou často jen formálními pouty. Ale dnes, kdy je člověku blízký kterýkoli jiný člověk, kdy neexistují žádné hranice a konvence, bránící lidem dorozumět se v kterémkoli koutě planety…?