Mut Ang učinil sotva postřehnutelný pohyb a okamžitě si všichni tři muži téměř stejným gestem přikryli oči. Vlevo na obrazovce vzplálo kolosální oranžové slunce. I když byla jeho zář tlumena mohutnými filtry, byla sotva snesitelná.

Mut Ang pokýval hlavou.

„Stačilo málo a byli bychom proletěli koronou hvězdy. Víckrát nebudu vypočítávat přesnou dráhu. Je mnohem bezpečnější proletět dál stranou.“

„To je právě na nových pulsačních hvězdoletech to nejstrašnější,“ odpověděl z hloubi křesla Tej Eron, pomocník velitele a hlavní astrofyzik. „My děláme výpočty a loď se zatím řítí naslepo jako výstřel do tmy. A my jsme taky uvnitř ochranných vířivých polí mrtví a slepí. Nelíbí se mi tenhle způsob letu do kosmu, i když je to nejrychlejší způsob, jaký mohlo lidstvo vymyslet.“

„Čtyřiadvacet parseků!“ zvolal Mut Ang. „A pro nás jako by uplynul okamžik…“

„Okamžik snu podobného smrti,“ namítl ponuře Tej Eron. „A zatím na Zemi…“

„Radši na to nemyslet,“ narovnal se Kari Ram, „že na Zemi uplynulo víc než osmasedmdesát let. Mnoho přátel a příbuzných je mrtvo, hodně věcí se změnilo… Co asi bude, až…“

„Tomu se při dálkové cestě nevyhnete při žádném systému hvězdoletu,“ řekl klidně velitel. „Na Telluru nám čas ubíhá obzvlášť rychle. A třebaže se dostaneme do kosmu dál než kdokoli jiný, vrátíme se skoro stejní, jako jsme odlétali.“

Tej Eron se přiblížil k počítacímu stroji.

„Všechno je v nejlepším pořádku,“ řekl po několika okamžicích. „Je to Cor Serpentis, neboli — jak mu říkali staří arabští astronomové — Unuk al Chai, Srdce Hada.“