„A kde je jeho blízký soused?“ zeptal se Kari Ram.

„Kryje nám ho hlavní hvězda. Vidíte, spektrum K0. Z naší strany je zatmění,“ odpověděl Tej.

„Odsuňte desky všech lokátorů,“ nařídil velitel.

Obklopila je bezedná čerň kosmu. Zdála se hlubší, protože zleva zezadu hořelo oranžově zlatým plamenem Srdce Hada a zastiňovalo všechny hvězdy i Mléčnou dráhu.

Jedině dole, jako by s ním zápasila, hořela bílá hvězda.

„Epsilon Hada je velmi blízko,“ řekl nahlas Kari Ram.

Mladý astronavigátor si chtěl vysloužit velitelovo uznání. Ale Mut Ang se mlčky díval vpravo, kde vynikala čistým bílým světlem vzdálená a jasná hvězda.

„Tam odletěl můj předcházející hvězdolet „Slunce“,“ pronesl velitel pomalu a pocítil za svými zády vyčkávavé mlčení, „na nové planety…“

„Tak to je tedy Alfekka v Severní Koroně?“

„Ano, Rame, nebo jestli chcete, podle evropského pojmenování Gemma… Ale teď už do práce!“

„Mám budit ostatní?“ zeptal se Tej Eron odhodlaně.

„Proč? Uděláme takovou jednu dvě pulsace, přesvědčíme-li se, že je před námi prázdno,“ odpověděl Mut Ang. „Zapněte optické a rádiové teleskopy, zkontrolujte seřízení mechanických mozků. Teji, spusťte jaderné motory. Zatím se budeme pohybovat s jejich pomocí. Dejte zrychlení.“

„Na šest sedmin rychlosti světla?“

V odpověď na mlčenlivé přikývnutí velitele provedl Tej Eron rychle nezbytné manipulace. Hvězdolet se ani nezachvěl, třebaže kolem všech obrazovek vyšlehl oslepivý duhový plamen a zcela pohltil slabé hvězdy Mléčné dráhy, jiskřící kdesi dole. Mezi těmi hvězdami bylo i Slunce naší Země.

„Máme několik hodin, než přístroje dokončí pozorování a jejich čtyřnásobnou kontrolu,“ řekl Mut Ang. „Musíme se najíst. Potom může každý jít k sobě a trochu si odpočinout. Já vystřídám Kariho.“

Astronauti vyšli z ústředního stanoviště. Kari Ram si přesedl do otáčivého křesla uprostřed půlkruhu. Zatáhl desky lokátorů na zádi a plamen jaderných motorů zmizel.