„Cožpak vy už nic neočekáváte?“ zeptal se Kari Ram opatrně.

„Nečekaná náhoda se samozřejmě nemůže vyloučit. Ale veliký zákon kosmu, zvaný zákonem průměrnosti pracuje pro nás. Můžeme být jisti, že tady, v tomto prázdném koutku vesmíru, se nesetkáme s ničími novým. Vrátíme se trochu zpátky a provedeme pulsaci vyzkoušeným směrem, přímo ke Slunci, kolem Srdce Hada. Už několik dní letíme k Hadonoši. Teď rychle!“

„Až je to zvláštní — člověk necítí ani radost, ani uspokojení z dobře vykonané práce, nic, co by dalo smysl naší sedmisetleté smrti na Zemi,“ řekl Kari zamyšleně. „Ano, já vím, desetitisíce pozorování, milióny výpočtů, snímků, poznámek a zápisků. Nová tajemství hmoty budou odhalena tam na Zemi… Ale jak neviditelné, jak nehmatatelné to všechno je! Zárodek budoucnosti — a nic víc!“

„Ale kolik boje, práce a obětí již podstoupilo lidstvo a ještě před ním triliony generací živočichů na své slepé cestě historického vývoje kvůli těmhle zárodkům budoucnosti!“ namítl prudce Tej Eron.

„Tohle všechno je pro rozum. Ale pro cit považuji za důležitého jedině člověka — jedinou rozumnou sílu v kosmu, která může využít živelného vývoje hmoty a ovládnout jej. Ale my lidé jsme tak osamělí, tak nekonečně osamělí… Máme nezvratné důkazy o tom, že existuje množství obydlených světů, ale oči pozemšťanů se ještě nikdy nesetkaly s pohledem nějaké jiné myslící bytosti. Kolik snů, pohádek, knih, písní a obrazů již vzniklo v předtuše takové veliké události, ale nedošlo k ní! Neuskutečnila se veliká, odvážná a krásná touha lidstva, zrozená již před dávnými, dávnými lety, jakmile se rozptýlila náboženská slepota.“

„Slepota!“ vmísil se Mut Ang.

„A víte, jak si naši předkové představovali hned v prvních okamžicích cest do kosmu uskutečnění tohoto velikého snu? Válečná srážka, zvířecké rozbíjení lodí, vzájemné ničení hned při prvním setkání.“