Miliardy let se musely v temných a teplých zákoutích mořských zálivů převalovat drobné chomáčky živého slizu, další stovky miliónů let se z nich tvořily složitější bytosti, které posléze vylezly na pevninu. V naprosté závislosti na okolních silách, v slepém zápase o život, o zachování rodu uplynuly další milióny věků, než se vyvinul velký mozek — nejsilnější nástroj hledání potravy a boje o existenci.

Tempo vývoje života se neustále zrychlovalo, boj o existenci byl stále ostřejší, zrychloval se přirozený výběr. Oběti, oběti, oběti — požíraní býložravci, hladem umírající dravci, hynoucí slabí, nemocní, zestárlá zvěř, tvorové zabití v boji o samici, při ochraně svého potomstva, zahubení živelními katastrofami…

Tak tomu bylo v celém průběhu slepé cesty evoluce, dokud za těžkých životních podmínek epochy velkého zalednění vzdálený předek opice nenahradil zvířecí hledání potravy vědomou prací. Tehdy se změnil v člověka, když poznal velikou sílu kolektivní práce a rozumem zpracovaných zkušeností.

Ale i pak uplynulo ještě mnoho tisíciletí naplněných válkami a útrapami, hladem a útlakem, nevědomostí a nadějí v lepší budoucnost.

Potomci své předky nezklamali: lepší budoucnost nastoupila, lidstvo spojené v beztřídní společnosti, osvobozené od strachu a útisku, se vyšvihlo k nevídaným výšinám znalostí a umění. Bylo schopno vykonat i to nejtěžší — podrobit si kosmický prostor. A nakonec všechny těžké stupně dějin života a člověka, veškerá síla nahromaděných znalostí a nezměrného pracovního úsilí byly dovršeny vynalezením „Telluru“, hvězdoletu velkého doletu, poslaného do hluboké propasti Galaxie. Vrchol rozvoje hmoty na Zemi a ve sluneční soustavě se prostřednictvím „Telluru“ spojí s jiným vrcholem, k němuž nebyla cesta pravděpodobně o nic lehčí a trvala rovněž miliardy let v jiném koutku vesmíru.