A z tohoto nádherného světa se člověk, který je na sebe stále náročnější, čím dál víc vzdaluje do ledových kosmických propastí v honbě za novými poznatky, za odhalením tajemství přírody, která klade tuhý odpor svému podrobování. Stále dál se člověk vzdaloval od Měsíce, zalitého vražedným kosmickým a ultrafialovými zářením Slunce, od horké a bezživotné Venuše s jejími oceány nafty, mazlavou pryskyřičnou půdou a věčnými mlhami, od studeného, pískem zavátého Marsu se slabě doutnajícím podzemním životem. Začalo teprve studium Jupitera a nové lodi již dosáhly nejbližších hvězd. Hvězdolety ze Země navštívily Proximu Centauri, hvězdu Barnardovu, Sírius, Etu Eridana a dokonce Tau Velryby. Pochopitelně nejen samy hvězdy, ale také jejich planety nebo nejbližší okolí, pokud šlo o dvojhvězdy jako Sírius, které nemají planetární soustavu. Avšak mezihvězdné lodi ze Země se ještě nedostaly na takové planety, kde by již život dosáhl své vyšší formy, kde by se vyskytovali myslící tvorové — lidé.

Z dalekých propastí kosmu přinášely ultrakrátké rádiové vlny zprávy z obydlených světů. Někdy tyto zvěsti přicházely na Zem tisíce let po odeslání. Lidstvo se teprve učilo číst tyto relace a začalo si tvořit představu, jak obrovský oceán znalostí, techniky a umění obíhá mezi obydlenými světy naší Galaxie. Mezi světy ještě nedosaženými. A co teprve na jiných hvězdných ostrovech, galaxiích, oddělených od sebe celými milióny světelných let! To všechno vyvolávalo stále větší snahu dosáhnout planet obydlených lidmi, kteří se sice nebudou podobat lidem pozemským, ale také vybudovali rozumnou, správně se vyvíjející společnost, kde každému patří jeho část štěstí, největší, jaké je možno dosáhnout při jejich úrovni ovládání přírody. Bylo ostatně známo, že existují lidé nám velmi podobní a že je jich pravděpodobně víc. Zákony vývoje planetárních soustav a života na nich platí stejně v naší Galaxii jako v celé nám známé části kosmu.