S pulsačním hvězdoletem, posledními vynálezem zemského génia, dokáže lidstvo přijít na volání vzdálených světů. Bude-li let „Telluru“ úspěšný, pak… Jenže jako všechno v životě, i nový vynález má dvě stránky.

„A ta druhá stránka…,“ Kari Ram si v zamyšlení neuvědomil, že poslední slova říká nahlas.

Pojednou se za ním ozval příjemný a silný hlas Mut Anga:

Má každá láska rub a líc — když hluboký jak oceán je cit, po okraj srdce musí naplnit. Zákonům krve nezabrání nic.

Kari Ram sebou trhl.

„Nevěděl jsem, že také milujete starou hudbu,“ usmál se velitel hvězdoletu. „Tahle píseň je nejméně pět set let stará.“

„Neznám nic!“ zvolal astronavigátor. „Uvažoval jsem o našem hvězdoletu. O tom, kdy se vrátíme…“

Velitel zvážněl.

„Máte za sebou teprve první pulsaci a už myslíte na návrat?“

„To ne! Proč bych se byl jinak snažil dostat se mezi ty, kteří budou pro let vybráni? Jenom se mi zdálo… Než se vrátíme na Zem, uplyne tam mezitím sedm set let, a přestože dnes je člověk dvakrát tak dlouho živ, budou již mrtvi dokonce i pravnuci našich sester a bratří…“

„To jste nevěděl?“

„Věděl, samozřejmě věděl,“ pokračoval Ram tvrdošíjně. „Ale napadlo mě něco jiného.“

„Chápu. Zdánlivá zbytečnost našeho letu?“

„Ano! Ještě než byl vynalezen a sestrojen Tellur, odletěly obvyklé raketové hvězdolety na Fomalhaut, Capellu a Arktura. Návrat fomalhautské expedice se čeká za dva roky — padesát už uplynulo. Ale z Arktura a Capelly se lodi vrátí ještě za dalších čtyřicet nebo padesát let — k těmhle hvězdám je přece dvanáct a čtrnáct parseků. A dnes už se budují pulsační koráby, které se mohou octnout na Arkturu během jedné jediné pulsace. Než skončíme svůj let, lidstvo definitivně zvítězí nad časem nebo nad prostorem, chcete-li. Pak budou naše zemské lodi mnohem dál než my a my se vrátíme s nákladem zastaralých, zbytečných zpráv.“