„Najíst se dokážete sám,” zareagoval Mikah okamžitě a zasunul tác do výřezů v Jasonově sedadle. „Budete muset vystačit s jednou rukou, protože kdybych vám uvolnil obě, byly by z toho jenom problémy.” Dotkl se ovládacího tlačítka na opěrce sedadla a objímka na pravém zápěstí se mu s trhnutím rozevřela. Jason si protáhl ztuhlé prsty a uchopil vidličku.

Během jídla se plně soustředil na prohlídku prostředí. Dělal to nenápadně — na profesionálním hráči nikdy není poznat, že soustředěně vnímá: letmý pohled na spoluhráčovy karty, nepatrná změna ve výrazu, z níž se dá usoudit, jaký má protihráč list. Postupně se letmými pohledy dotkl všeho, co v kajutě bylo. Panel s řídicími prvky, obrazovky, počítač, projekce hvězdné mapy, regulátor skoku prostorem, kazeta na mapy, polička na knihy. Všechno si prohlédl, zvážil a zapamatoval. Určitá jejich kombinace se mu může hodit do plánu.

Zatím neměl pochybnosti jen o začátku a konci. Začátek: Stal se na této lodi zajatcem a letí zpátky na Cassylii. Konec: Zajatcem zůstat nemíní — a nemíní se ani vrátit na Cassylii. Chybělo už jen to podstatné, co bude mezi začátkem a koncem. V této chvíli se konec zdál být nereálný, avšak Jasona ani nenapadlo, že by nereálný skutečně mohl být. Řídil se principem, že si člověk musí štěstí zasloužit — otevřenýma očima sledovat, jak se situace vyvíjí a ve správném okamžiku jednat. Dostatečně rychlé jednání přináší štěstí. Rozvažování možností, zatímco příhodný okamžik prchne, přináší smůlu.

Odstrčil prázdný tác a rozmíchával si v šálku cukr. Mikah pojedl skromně už před chvílí a nyní si dopřával druhý šálek čaje. Pil zamyšleně s očima upřenýma do neurčita. Nepatrně sebou trhl, když na něho Jason promluvil.

„S ohledem na to, že na této lodi není žádná zásoba cigaret, co kdybyste mi dovolil, abych kouřil svoje vlastní? Do kapsy nedosáhnu, když jsem tak přikován k sedadlu.”