„Nestříkejte mi na šaty, pane Stirnere, copak neumíte veslovat?“

„To známe, když se ženy vypravují na výlet po řece, oblečou se určitě tak, že kapka vody to jejich oblečení zničí. Stopy po vodě nezmizí a na šatech navždy zůstane skvrna.“

„To máte z povídky Jeroma Klapky Jeroma „Tři muži ve člunu, o psu nemluvě“?“

„Jste na mou duši sečtělá, slečno! Nemohu za to, že to Jeroma postřehl dřív než já. Co je pravda, to je pravda, i když v naší loďce nejsou cestující čtyři, ale pět.“

„My přece jsme čtyři,“ ozvala se ze své lavičky Ema Fitová.

„Rozkošná zlatovlasá panenko, čtvrtým Jeromovým cestujícím v loďce byl pes, prvním tady je můj Falk.“

„Proč prvním?“

„Protože je geniální. Falku! Přines kapesník slečny Fitové, vidíš, upustila ho.“

Falk, krásný bílý setr, hbitě vyskočil a aportoval kapesník.

Všichni se zasmáli.

„Tak vidíte!“ prohodil samolibě Stirner. „Slečno Glucková, nechtěla byste se za mě provdat? Otevřeli bychom si kočovný psí cirkus. Já v zrzavé paruce klauna bych předváděl zázraky drezúry a vy byste seděla v pokladně. Jen si představte tu idylku: obecenstvo se k nám hrne, v pokladně šustí bankovky… A po představení hodujeme u stolu ve společnosti nejlepších a nejoddanějších čtyřnohých přátel. Skvělé! To by bylo mnohem zajímavější než pracovat u Karla Gottlieba.“

„Děkuji vám, ale kočovný život mě neláká.“

„Hm. s vaším kapitálem jsem pro vás příliš bezvýznamná partie, že?“