„S mým kapitálem?“ nechápavě se ptala Elsa Glucková.

„Co se divíte? Tváříte se, jako byste o svém kapitálu nevěděla. Vaše báječné vlasy Tizianovy Venuše. Je to přece původní barva, ne? Netvařte se tak pohoršeně, vždyť vím, že ano. Ale Tizianovy ženy, abyste věděla, si barvily vlasy zvláštní látkou, někde dokonce zůstal zachován její recept. Tak vidíte, světové krásky, které inspirovaly Tizianův štětec, uměle vytvářely to, co vám štědrá příroda dala bez receptu. A vaše modré oči, bezedné jako nebe! Ty přece nejsou uměle přibarveny?“

„Dejte pokoj!“

„A vaše zoubky jako perlový náhrdelník…“

„Pak následuje popis korálových retů, že? Člověk by si myslel, že nejste tajemník nudného bankéře, ale klenotnický agent. A to já se vám tedy, vy protivo, pomstím za takové poklony. A vaše tvář, vaše dlouhé vlasy, vás dlouhý nos, vaše dlouhé ruce, ty jsou přece původní, ne?“

„A vám se víc líbí to, co je kulaté? Taková kulaťoučká tvář, jako má Otto Sauer? Kulaťoučké oči a snad i zakulacený kapitálek za deset let.“

„Jste nechutný,“ řekla nelibě Elsa Glucková.

„Jen prosím vás nepočítejte peníze v cizí kapse,“ ozval se Sauer, právní poradce bankéře Gottlieba. Sauer měl při rozhovoru Stirnera s Elsou nepříjemný pocit a mlčky čeřil dlouhými vesly vodu, narůžovělou v paprscích zapadajícího slunce.

Stirner si uvědomil, že přestřelil, a začal mluvit vážněji.

„Promiňte, nechtěl jsem nikoho urazit. Chtěl jsem jen říci, že v lásce jako ve všem ostatním, existuje jeden a týž zákon boje o život: vítězí silnější. Jeleni bojují na smrt, a rohatá čtyřnohá samice náleží vítězi. A kdo je silnější v naší společnosti? Ten, kdo má kapitál.“

„Představte si, slečno,“ obrátil se Stirner k Else, „kdybych byl najednou bohatý jako Krésus, ne, ještě bohatší, třeba jako náš vážený šéf Karel Gottlieb — pak by jistě má tvář už nebyla v očích žen tak dlouhá?“