„Právo, právo! Kdo má právo vystavovat mě takovým mukám strašlivých podezření? Odkud se berou?“ Sauer umlkl a unaveně svěsil hlavu.

Else ho bylo líto. Jemně se dotkla jeho ruky a tiše řekla:

„Nikdo vás nemučí, vy sám se trápíte. A proč? Pochopte přece, Otto, že se mezi námi nic nezměnilo, a já nevím, o jaké zdi to mluvíte.“

„Jak to, že se nic nezměnilo? A Gottliebovy miliardy? Teď jste jedna z nejbohatších žen v zemi, a já. Mám svou mužskou hrdost. Jsem chudý a nechci, aby se o mě říkalo, že jsem se oženil pro peníze. Peníze! Copak to není zeď?“

„Ale kdopak vám řekl, že ta zeď z pytlů zlata bude stát mezi námi? Žádná zeď není a nebude.“

Otto Sauer se díval na Elsu, a aniž ji plně chápal, měl pocit ulehčení.

„Co tím chcete říci, Elso?“

„To, že vůbec není třeba být právním poradcem Ottou Sauerem, po nocích nespat, dovést sama sebe k šílenství, aby bylo jasné, jak trapné by bylo přijmout takové dědictví. Já vůbec nehodlám přijmout Gottliebův dar. Vzdám se dědického práva, a to je všechno.“

„Elso, vy?“ Sauer to vykřikl tak hlasitě, že Ema Fitová, která pracovala na druhém konci místnosti, přestala klepat na stroji.

„Co je vám, pane Sauere? Já jsem se tak lekla!“

„Nic, slečno, to jen radostí, to proto, že jsem tak náhle zbohatl. Jsem nesmírně bohatý!“

„Tak se tedy oženíte s Elsou?“ pochopila to Ema po svém, přiběhla k smějící se přítelkyni, líbala ji a blahopřála zářícímu Sauerovi.

„Co je to za rodinnou scéna? K čemu vám blahopřejí?“ uslyšeli náhle Stirnera, vcházejícího do místnosti.

„Takové štěstí! Elsa se vdává za Sauera! A budou strašně bohatí!“ volala Ema, obracejíc se k Stirnerovi.

„Je to pravda?“ zeptal se Stirner.

Elsa a Sauer na sebe pohlédli. Elsa po chvilce váhání pevně prohlásila: