„Ne, nic,“ odpověděla pevně.

„Musíte ale přece vědět o té neobyčejné,“ zdůraznil Sauer, „úsluze, kterou jste vykonala pro Karla Gottlieba a které si cenil víc než veškerého svého bohatství.“

„O žádné takové úsluze nevím.“ Sauer si opět položil ruku na své rozpálené čelo. „Z toho by se člověk zbláznil. Připusťme, že je do toho zapleten Stirner, ale tomu už ani já nevěřím, připusťme, že nějak ovlivnil starého Gottlieba a dovedně ho přesvědčil o té neexistující úsluze, která ho zavazovala k vděčnosti vůči vám. Ale proč potom Stirner nenechal sepsat závěť na své jméno? Nebo.“ Sauer se náhle napřímil a tvář se mu stáhla bolestí. „Promiňte, Elso, ale musím se vás ještě zeptat na jednu velmi choulostivou věc. Nebyly mezi vámi a Karlem Gottliebem blízké.“

Elsa pohoršené vstala.

„No tak, no tak, už mlčím, uklidněte se. Sedněte si, prosím vás. Vidíte přece,

jak jsem rozčilený. Napadají mě ty nejnesmyslnější myšlenky. Ach, to je utrpení!.. Musím vám povědět o všech svých pochybnostech, které mě trápily celou noc. Na co na všechno jsem nemyslel! Napadlo mi, jestli snad nejste. Gottliebova dcera! “

„Poslyšte, pane Sauere, já okamžitě odejdu, jestliže…“

„Anebo snad. cha, cha, cha, jednáte v dohodě se Stirnerem a on vás používá jako svého štítu.“

Elsa znovu vstala, ale Sauer ji uchopil za ruku a přinutil ji, aby si sedla.

„Musíte mě vyslechnout. Pochopte, že to, co já vám říkám tak nepokrytě přímo do očí, budou říkat a už říkají jiní za vašimi zády. Copak nechápete, že ta závěť vrhá stín na vaše dobré jméno?“

„Víte, pane Sauere, já vás miluji, vidíte, říkám vám to otevřeně, ale i moje trpělivost má své meze. Jestliže z vás mluví dokonce šílenství, to. nesnáším takové projevy šílenství. Kdo vám dal právo mě beztrestně urážet?“