Vyvolával jsem si ty vidiny znovu a znovu, snažil se je zesílit a soustředit se podle vašich rad, ale všechny ostatní obrázky, okteré se obvykle jen mihly před mýma očima, nyní mizely nebo byly nejasné. Jakmile nastoupily jasné obrazy, vždy se objevoval sál v bílé budově, umělecká dílna. Nic víc jsem neviděl a už jsem začal být zoufalý. Pocit uzavřenosti vzpomínek, o kterém jste mluvil, se nedostavoval.

Pak jsem si uvědomil, že jedna část sálu se mi postupně s každou další vidinou vybavuje přesněji, a pochopil jsem, že pokračování mých myšlenkových obrazů je uvnitř sochařské dílny. Dál mé vidiny nešly. Ať jsem se snažil sebevíc, z dílny jsem vyjít nemohl, další obrazy nevznikly.

Zato stále jasněji se mi vybavovala pravá stěna proti mříži, kde bylo široké a nízké obloukové okno. Vidina hasla a znovu se objevovala, pokaždé jsem rozeznával více podrobností.

Nalevo jsem viděl ostrou siluetu menší sochy, asi tak v poloviční lidské velikosti, vypracovanou ze slonoviny, která se odrážela od modrého nebe a vrcholků borovic. Snažil jsem se poznat, co představuje, ale vidina se už dál nezaostřovala, spíše hasla. Stejně zanikla i další podrobnost, která byla původně jasnější než socha, nízká a dlouhá vana z šedého kamene, naplněná až po okraj jakýmsi tmavým roztokem. V té vaně jsem spatřil mlhavé obrysy sochy, zdá se, že obnaženého těla, ponořeného do temné kapaliny.

Ale i tento detail se rozplynul a vedle vany se mi vybavil široký stůl s tlustou kamennou deskou a dlouhou lavicí ze žlutého leštěného dřeva. Na stole ležely neuspořádaně jakési tyčky, svitky a jiné předměty, v nichž jsem poznal, to mohu zaručit, sochařské náčiní podobné tomu, jaké se užívá i dnes. Poblíž pravého rohu stolu ležela čtvercová deska z hladké mědi bez ozdob, pokrytá jakýmisi znaky.