Měděný plát se mi vybavoval stále zřetelněji, a nakonec se pozornost soustředila právě na tento měděný list. Viděl jsem jasně jeho nazelenalý povrch s vyrytými znaky. Ač jsem ničemu nerozuměl, intuitivně jsem pochopil, že to je konec mých myšlenkových obrazů, závěr řetězce vidin, jak jste předpokládal. Hnán obavami jsem rychle zaznamenal znaky na měděné desce. Tady se podívejte, profesore!“ Jeho hbité prsty probíraly hromady lístků: „Musel jsem začínat znovu a znovu. Vidina mizela, celé hodiny.se nevracela, ale já jsem trpělivě čekal, pokud se mi nepodařilo sestavit tento zápis, který nyní máte v rukou. Levá ruka mi ještě neslouží tak jako pravá, a tak to šlo pomalu. Ted už nevidím nic, cítím jen únavu a všechno je mi lhostejné … Jen usnout nemohu, bojím se, že se stala někde nějaká chyba. Nevidím totiž spojitost mezi sebou a těmi záhadnými znaky. Dříve jsem tu spojitost cítil velmi dobře — sochařská dílna, socha ze slonoviny, ale teď zase ničemu nerozumím. Co to všechno znamená, profesore?“

„Podívejte se,“ odpověděl jsem a celý jsem se chvěl vzrušením, „zatím si vezměte tyto prášky na spaní. Připravil jsem je předem, předpokládal jsem, že to můžete přehnat se svými vidinami. Usnete po nich a to teď potřebujete ze všeho nejvíc. Já si vezmu tento list a večer snad už budeme mít představu, co to všecko znamená. Skutečně, vaše halucinace dosáhly svého konce. Všemu ještě nerozumím, ale myslím, že jste si konečně vybavil to, co bylo zapotřebí… Jen to podivné písmo … Zeptám se vás ještě jednou: jste naprosto přesvědčen, že vaše vidiny představují Heladu nebo jsou s ní nějak spojeny?“

„Už jsem vám to říkal, profesore. Nemohu vysvětlit proč, ale jsem naprosto přesvědčen, že jsem viděl Heladu nebo spíše úlomky z ní.“

„Výborně, teď se pokuste spát, a pak vyhoďte všechny ty rolety a stínidla. Můj milý, vrátíte se k životu! Dost už, dost,“ přerušil jsem další sochařovy otázky a rychle jsem vyšel s tajemným listem v ruce.