Taková činnost se mi stala zvykem. Se svými odbornými kolegy jsem se vídal jen zřídka. Pozdní příchody domů způsobovaly, že jsem vůbec neměl čas, a telefonické rozhovory nemám rád, utíkám se k nim jen v krajní nutnosti. Moje neobyčejné přišlo ke mně nepozorovaně ve všedním tichém večeru. V tichu, přerušovaném jen obvyklým nepříjemným řinčením tramvaje, šly myšlenky jedna za druhou, přesné a jasné. Přemýšlel jsem o jednom poručíkovi, který ztratil řeč po zásahu miny. Právě se mi začalo formovat v hlavě řešení, když zazvonil telefon. Nečekal jsem nikoho, a proto se mi zvonek zdál v tichu a soustředění strašně hlučný a já jsem rychle a rozhněvaně strhl sluchátko. Můj lékařský sluch ihned zachytil krajní vzrušení v hlase, který se ptal, je-li to byt profesora Feinzimmera. Rozhovor pokračoval asi takto:

„Jste profesor Feinzimmer?“

„Ano.“

„Promiňte mi prosím, že volám tak pozdě. Telefonoval jsem vám během dne pětkrát, ale pak mi kdosi řekl, že dříve než v jedenáct nepřijdete.“

„To nevadí, já stejně nechodím spát před jednou.“

„Poslal mě k vám profesor Novgorodcev. Řekl, že jste jediný člověk, který mi může pomoct. Také mi řekl, že pro vás budu velmi zajímavým případem. Tak jsem si myslel…“

„Dobře, a kdo jste?“

„Jsem poručík, raněný, nedávno mě propustili z nemocnice a chtěl bych…“

„Chtěl byste se mnou mluvit. Tak tedy zítra ve dvě hodiny na prvním oddělení Druhé chirurgické kliniky Zvláštní nemocnice. Adresu, jak vidím, znáte … Dobře, ptejte se na mě, zavedou vás ke mně.“

Nesmělý hlas, opakující slova vděčnosti, pohasl ve sluchátku. Jméno mého přítele chirurga, který mi nejednou přihrál důležité případy onemocnění, bylo zárukou, že se jedná o něco zajímavého. Snažil jsem se uhodnout, o co může jít, potom jsem si zapálil cigaretu a vrátil se ke svým dřívějším úvahám.