Zvláštní nemocnice byla ve velmi pěkné budově a já jsem měl pro své důležité konzultace k dispozici pracovnu hlavního chirurga. Ve dvě hodiny jsem procházel širokou chodbou kliniky podél obrovských oken po měkkém koberci, který tlumil zvuk

kroků. Na konci chodby u okna stál člověk s rukou na pásce. Když jsem přišel blíž, uviděl jsem hezký, ale utrápený mladý obličej. Vojenská blůza se stopami nedávno odpáraných distinkcí mu velmi slušela. Měl urostlou atletickou postavu. Raněný ke mně rychle přistoupil a řekl:

„Vy jste profesor Feinzimmer. Poznal jsem hned, že jste to vy. A já jsem ten, co vám včera telefonoval.“

„Výborně. Tak půjdeme…“

Otevřel jsem dveře a zavedl ho do pracovny.

„Tak se tedy seznámíme, mladý muži,“ a podle svého zvyku jsem mu podal ruku.

Raněný poručík mi v rozpacích podal levičku, pravá mu bezvládně visela na široké pásce vojenské barvy. Řekl, že se jmenuje Viktor Filipovič Leonťjev.

Zapálil jsem si a nabídl mu také cigaretu. On však odmítl. Seděl nahnutý kupředu a přitom dlouhé a hbité prsty jeho zdravé ruky nervózně ohmatávaly vyřezávané ozdoby stolu. Studoval jsem jeho zevnějšek s profesionální pečlivostí. Velmi hezká tvář, pravidelná, s jemným nosem, hustým a výrazným obočím a malýma ušima. Příjemná kresba úst, tmavé vlasy a temně hnědé oči.

Vnímavá a vášnivá povaha, znamenal jsem si v duchu pro sebe a všiml jsem si jeho rozpačitého výrazu, charakteristického pro velmi nervní nebo nemocné lidi. Pokud jsem na něho hleděl a čekal, podíval se mi dvakrát do očí a hned sklopil zrak a naprázdno polkl.

Vagotonik — proletělo mi hlavou.

Raněný poručík začal mluvit se zřetelným rozčilením, tiše, občas se trochu zadýchával. Usmál se a já jsem byl okouzlen jeho prchavým, ale jaksi zvláště radostným a jasným úsměvem, který naprosto odstranil z jeho mladého obličeje zachmuřenost a stopy utrpení.