Rozhodnutí přišlo, když se seznámil se spisy starořeckých autorů, v nichž se hovořilo o sochách ze slonové kosti, které se do našich dnů, žel, nezachovaly. Slonovina — to je materiál, který potřebuje. Pevný, schopný zachytit nejjemnější detaily, ty detaily, které kouzlem umění jsou schopny vytvořit iluzi živého těla. Nakonec také barva, dokonalý povrch a pevnost. Stálo to za to, hledat slonovinu.

Sochař věděl, že slonovinu lze slepovat tak, aby stopy byly neznatelné. Skoro celý rok věnoval tomu, aby získal potřebné kusy slonoviny. Byla to velmi těžká práce: v naší zemi není jednoduché obstarat si slonovinu. Patrně by nezískal dostatečné množství, kdyby si nevymohl právo koupit ji za hranicemi. Byl proto v Londýně na aukci, zakoupil tam potřebné kusy a vrátil se do Moskvy překypující touhou pustit se do práce. Ale těžká nemoc mu zabránila začít pracovat ihned — a pak vypukla válka.

Válka ho odvedla daleko od jeho milované i od světa jeho citů a idejí. Čestně splnil svou povinnost, bojoval statečně, ale po dvou měsících se znovu ocitl v Moskvě s těžkým zraněním. Tam ho čekala Irina, vůbec se nezměnila, jen hluboká něžnost k němu, nyní zraněnému, vzrostla a vyzařovala z její tváře.

Dřívější sny zachvátily umělce s novou silou, ale nyní se k nim připojila hořkost poznání, že jednou rukou sochu nevytvoří, a i kdyby to dokázal, pak se všechen tvůrčí vznět rozplyne v obtížné technice zpracování — technice neuvěřitelně pomalé a pracné. Spolu s hořkostí se objevoval i strach; teprve nyní na něj dolehla hrozná ničivá síla války. Strach, že se mu nepodaří splnit svůj záměr, že nedokáže zachytit pravý okamžik skvělého rozkvětu Irininy krásy, ho trápil již v nemocnici a nutil ho probdít celé noci v nekonečných úvahách.

V myšlenkách hledal východisko, zmocňoval se ho stále hlubší neklid a nervové vypětí se neustále zvětšovalo. Šly týdny a psychické vzrušení u něj vzrůstalo, jako by se cosi neuvědomělého a velkého zdvihalo ze dna jeho duše, nutilo mozek k vypětí, zmítalo se v pokusech najít řešení.