Před válkou byl poručík Leonťjev sochařem. Skutečně jsem si vzpomněl, že jsem viděl nějaké jeho práce ve výstavní síni na Kuzněckém mostu. Byly to převážně nevelké sošky sportovců, tanečnic a dětí, prosté, ale prozrazující hlubokou znalost pohybů lidského těla, s jakou se setkáváme jen u skutečných talentů.

Sám sochař byl také sportovec — plavec. Na jednom plaveckém závodě se seznámil s Irinou, s dívkou, která ho zaujala dokonalostí a krásou své postavy. Láska byla vzájemná. Přes všechnu svou krásu byla Irina prostá a citlivá. Když o ní poručík vyprávěl, oči mu zazářily hlubokým vnitřním ohněm a nadšením a já jsem si živě, dokonce s jistou závistí představoval ten krásný mladý pár. K tomu, aby člověk tak živě, skromně a krátce pověděl všechno o milované dívce a vyjádřil prostotu a krásu svého citu, je třeba mít srdce plné lásky a duši umělce. Zkrátka, poručík si mě získal, a dokonce mě okouzlila i jeho Irina, kterou jsem vůbec neznal.

Zároveň s láskou, v níž harmonicky splývalo umělcovo nadšení s radostí zamilovaného, vznikla u Leonťeva neodbytná touha pracovat — sdělit všem lidem překrásný cit, který vznikl mezi ním a Irinou. Rozhodl se udělat sochu své milované a vyjádřit v ní své okouzlení plamen kypícího života, stvořit živou sochu, nepodobnou chladným kamenným postavám klasického sochařství. Tato touha dostávala stále zřetelnější podobu a umělec byl svou myšlenkou nakonec zcela uchvácen.

„Rozumíte, profesore,“ řekl a naklonil se ke mně, „v té soše měla být nejen myšlenka a má snaha sloužit světu uměním, ale i můj vděk Irině.“

Pochopil jsem ho.

Umělcův záměr se začal brzy uskutečňovat. Irina byla stále s ním, ale Leonťjev se dlouho nemohl rozhodnout, z jakého materiálu má sochu udělat. Přízračný bílý mramor se mu nelíbil, stejně jako neodpovídal jeho představě osmahlý bronz. Jiné slitiny buď neměly dlouhé trvání, nebo se mu nelíbily. Sochař chtěl krásu své Iriny zachovat navěky.